Dokážete si představit, že byste ve svém životě jednoho dne (a v horším případě mnohem déle než pouhopouhý jeden jediný den) potřebovali peníze, ovšem museli byste jenom konstatovat, že už žádné nemáte? Umíte si představit, jak byste se cítili, kdybyste měli stůj, co stůj za něco zaplatit, jenže vaše kapsy by zely prázdnotou a vy byste tak neměli čím uhradit to, co je potřeba?
Možná, že si to představit dokážete, možná už vás to někdy i postihlo, a to třeba i opakovaně. A nejspíše vám snadno dojde, že podobná finanční tíseň nevadí jedině v případě, že má člověk úspory. Protože těmi lze deficit svého rozpočtu dorovnat, těmi lze zaplatit za to, na co průběžné příjmy nestačí.
Jenže úspory nevznikají samy od sebe, a ne každý člověk je tedy má. Úsporami se může obvykle pochlubit jenom ten, kdo se v časech, kdy se mu daří, věnuje spoření, tedy odkládání si peněz na později, pro případ, že by těchto bylo někdy zapotřebí.
Ten, kdo si spoří, má tudíž výhodu, že ho jen tak nezaskočí případné složité období, v němž by mohlo dojít k poklesu či přímo výpadku příjmů nebo k nežádoucímu nadměrnému růstu jeho výdajů. Což si ten, kdo se dostane do problémů, nemůže vynachválit.
Ovšem pozor! Spoření je sice dobrá věc, ale nemělo by to skončit pouze tímto. I když je hromadění momentálně nadbytečných finančních prostředků určitě rozumným rozhodnutím, dost zásadní roli tu sehrává i to, co se s takto naspořenými penězi děje posléze. Tyto by se měly také rozumně investovat, aby je, pokud možno co nejméně poškozovala inflace, jež v průběhu času připravuje měnu o část její hodnoty.
Jenom ten, kdo neutrácí všechno hned, ale myslí i na zadní vrátka, a kdo také spoří tím nejoptimálnějším způsobem, může očekávat, že se mu snad povede v životě dobře. A nebude-li tomu tak, že ho aspoň nestáhne k pomyslnému dnu nedostatek finančních prostředků.