Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.
Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.
Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.
