Člověk, který má rozum, si počíná zodpovědně i v otázkách financí. A to znamená mimo jiné i to, že si v rámci možností spoří na horší časy, které sice nemusí, ale také mohou nastat. Člověk, který si takto nashromáždí aspoň nějaké peníze, pak má jistotu, že v případě nedostatku nebo výpadku příjmů nezůstane na mizině nebo si nebude muset půjčovat, což sice je řešení, ovšem zbytečně drahé.
Člověk s mozkem v hlavě si tak peníze ukládá. Třeba i jenom po malých částkách, nemůže-li si dovolit víc, ale činí tak. A dobře dělá. Protože i z pouhých drobných se mohou stát při dlouhodobém a rozumném spoření peníze velké, dostačující na to, aby se jimi vyřešila nejedna potíž ekonomické povahy.
Ovšem spoření neznamená jenom odkládání nějakých přebývajících peněz na horší časy. I tak by si sice někdo zajistil určitou finanční rezervu, ale tato by byla vlivem inflace stále méně a méně hodnotná a střadatel by si tak jednoho dne koupil daleko méně, než kolik se za stejné peníze dalo pořídit v době jejich vydělání. Peníze je záhodno ukládat tak, aby tyto přinášely úroky, a to pokud možno úroky převyšující inflaci. A s tím je problém, protože takových nabídek není na našem trhu ani zdaleka tolik, kolik bychom si mohli přát. Většina možností vkladu je buď pojištěna, ovšem v nejlepším případě nanejvýš mizivě úročena, nebo sice lepší úrok nabízí, ovšem to současně úměrně riziku, že se vkladatel nedočká možná nejen slibovaného výnosu, ale ani toho, co sem investuje. A to pochopitelně nepotěší.
Ovšem navzdory dilematu ‚kam s nimi‘ je dobré si úspory vytvářet. Protože na nic se v případné tísni nemůžeme spolehnout více než právě na to, co si sami našetříme. Nejednou nám třeba vůbec nikdo nepůjčí, když je ouvej, ale své úspory máme k dispozici a můžeme jimi nejednou zachránit vše, co se finančně zachránit dá.
