Náš svět by se mohl zdát nezúčastněným pozorovatelům přímo dokonalý. Vždyť se na něj jenom podívejme. Každý z lidí, který je takzvaně práceschopný, spoluvytváří nějaké hodnoty, lidé něco vyrábějí či si nabízejí nejrozmanitější služby, a protože ostatní mohou těchto nabídek využívat, funguje to naprosto bezvadně a každý může mít, co si jenom usmyslí.
Jenže my, kteří v tomto světě reálně žijeme, víme, že to není zase až tak docela pravda. Jistě, nabízí se nám tu ledacos, jenže za všechno se platí a s penězi už to často zase až taková sláva není. Někteří lidé sice mají na to, aby si kupovali vše, co je jim potřeba, jenže je tu i řada těch, u nichž je tomu přesně naopak.
A tak si někdy cizí nabídky užíváme, ale někdy si je také musíme odpírat. A když nemáme ani na to nejdůležitější, bez čeho se nedá snad ani existovat, přicházejí ke slovu půjčky. Což je, jak všichni dávno dobře víme, způsob, jak si lze přijít k penězům i tehdy, kdy si je člověk právě ‚nezaslouží‘.
Někdo ve finanční tísni se prostě obrátí na některý finanční ústav, jenž peníze pro změnu má a půjčuje, zažádá si o tuto formu finanční pomoci, a když to vyjde, získá peníze k dočasnému řešení svých záležitostí. Pochopitelně s tím, že tyto bude nutné později zase vrátit.
Půjček u nás můžeme najít dost a dost, na výběr určitě máme. Ovšem je tu jeden zádrhel. A sice ten, že než se v nějaké finanční instituci žadateli vyhoví, musí dotyčný splňovat kritéria, jež jsou takovým poskytovatelem půjček nastavena. Tím se má zajistit, že budou finanční prostředky poskytovány jenom těm, kteří je dokážou i náležitě splatit. A to také stojí za tím, že žadatel nejednou neuspěje. A musí shánět a shánět, dokud mu někde nevyjdou vstříc. Protože znáte to – ani vy byste jistě nesvěřili své peníze někomu pochybnému, kdo vám je možná už nikdy nevrátí.
A tak jsou půjčky dobrá věc, ale neměli bychom spoléhat jen na ně.
