Není mezi námi mnoho lidí, kteří by byli natolik finančně a hmotně zaopatřeni, aby už nemuseli pracovat. A ne každý pochopitelně může být něčím zaměstnancem. A proto tu máme i lidi, jejichž životním údělem a třeba svým způsobem i posláním se stalo soukromé podnikání.
Takoví podnikatelé se vyskytují snad ve všech oborech, v nichž je nějaká ta naděje na to, že se tu podaří vydělat dostatečně velké peníze na to, aby se z nich dalo žít. Jakmile se objeví nějaká dobře vypadající šance, je velice pravděpodobné, že po ní právě někdo z podnikatelů skočí. Protože jsou takoví soukromníci daleko podnikavější a flexibilnější než stát a vzhledem ke své potřebě si na sebe vydělat tak je na tyto nejednou i daleko větší spolehnutí než na ty sféry, jež jsou bezvýhradně pod státní správou.
Je tomu tak už od nepaměti. Zatímco si zaměstnanci mohou být víceméně jisti tím, že odvedou zadanou práci a dostanou za ni jednoznačně předem danou mzdu, podnikatelé jsou sami svého štěstí strůjci. Musí si na sebe sami vydělat, protože nedokážou-li to, nikdo je z problémů tahat nebude. A tak tito pracují, a to nejednou natolik usilovně, jak to u zaměstnanců nikdy nespatříme. Ale to ‚nikdo nevidí‘.
Zato však všichni, kdo nepodnikají, nejednou se závistí v oku sledují, jak si ti úspěšní z řad podnikatelů žijí, jak mají díky svému podnikání klidně i ohromné příjmy a s tím spojené netušené možnosti. A to se jak známo v našich končinách nejednou neodpouští. A pak kolují o podnikatelích i všelijaké nepravdivé nebo zavádějící fámy, jež je očerňují.
Což si ale ti, kdo podnikají, nezaslouží. Protože oni mají jenom to, čeho se svou prací domohou. Nikdy nemají své jisté. Na rozdíl právě od těch, kdo se do nich nejednou navážejí. Kdo kritizují, ale sami podnikat nezačnou. Protože by museli převzít zodpovědnost sami za sebe, a to se leckomu pochopitelně nechce. Těm neschopným především.
