Pokud se zaposloucháte do hovoru lidí kolem sebe, velice často uslyšíte nelichotivé výrazy, jež tito trousí na adresu svého zaměstnání. Někdy lidé nenechají nit suchou na svých šéfech, jindy naopak na podřízených, někdy je terčem kritiky třeba pracovní doba, náplň práce, komplikace, jež tuto provázejí, výplata… A někdy se prostě nadává na práci jako takovou.
Někdy si stěžujeme na konkrétní okolnosti, někdy pro změnu spíláme provozování takové činnosti univerzálně.
A jenom zřídka zaslechneme i pravý opak, tedy to, že by někdo pěl na svoji práci oslavné ódy.
Proč tomu tak je? Dost možná rozhodující roli v tom sehrálo takzvané ‚minulo‘, tedy doba, kdy měl každý z nás právo, ale zároveň i povinnost pracovat. A nechtěl-li se někdo dostat do křížku s paragrafy, musel zkrátka někam chodit a něco dělat. Nebo práci alespoň tu více a tu méně zdařile imitovat. Protože když se něco musí, když je něco jenom nutným zlem, ba když na tom není dokonce ani nic, co by se cenilo, protože je to automaticky dáno do vínku každému, je logické, že si toho lidé neváží.
A toto v nás za dlouhá léta socialismu zakořenilo. A práci stále bereme jako něco, co se zkrátka musí trpně snášet, protože není vyhnutí.
Ale dnes už vlastně vyhnutí je. Dnes už nikdo povinně pracovat nemusí, dnes už se může každý kdykoliv na práci vykvajznout. A tak by si měli lidé uvědomovat a také si stále více uvědomují, že jakkoliv se do práce chodit musí, aby se vydělaly peníze a člověk mohl vést důstojný život, je možnost vykonávat nějaké zaměstnání vlastně dar.
Dar, jenž ale pochopitelně není vždy stejně hodnotný. Existují i práce populární a dobře honorované, stejně jako ty, za něž se jejich vykonavatelé spíše stydí.
Ale ať tak či onak, měli bychom se postupně propracovat až do stavu, kdy budeme za svoji práci rádi. Kdy jí nebudeme jenom spílat, ale třeba na ni budeme i pyšní. A to bez ohledu na to, jakou tato je.
Protože práce šlechtí člověka. A takové šlechtění nikdy nikomu neuškodilo.
