Našince lze rozdělit na dvě skupiny lidí. Na ty, kdo něco vyrábějí či poskytují, a ty, kdo to pro změnu spotřebovávají. Přičemž se my lidé v těchto rolích neustále střídáme, a v jednu chvíli něco vytváříme, abychom následně zase něco přijímali. A aby se poskytovatelé čehosi sešli se svými odběrateli, aby nabídka nalezla svou poptávku, je naprosto logicky nezbytné obchodování. Tedy činnost, při které se jedno zboží či služba směňuje za něco jiného, a to obvykle s využitím finančních prostředků.
Ten, kdo něco vyrábí v množství větším než nezbytném pro svoji osobní spotřebu, nabízí přebytky k prodeji, a ti, kdo to postrádají, to odebírají s tím, že za to nabízejí to, co sami nabídnout mohou.
A protože mají lidé stále větší očekávání od života, musí si toho tito stále více kupovat. A musí toho zákonitě i víc nabízet, to, aby si přišli na dostatečné peníze, jež činí takové obchodování znatelně jednodušším, než byl kdysi primitivní výměnný obchod.
Když tak v dnešní době něco potřebujeme, vezmeme si peníze a jdeme si to od někoho koupit. Dospělo to už tak daleko, že to bereme jako něco naprosto samozřejmého, že se nad tím ani nijak hlouběji nezamýšlíme. Zkrátka vezmeme peníze a jdeme si pro to, co chceme mít.
Ovšem aby obchod fungoval k naší spokojenosti, musí tu pochopitelně panovat rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Nesmí přebývat ani neprodejné zboží, které si už nikdo nemůže dovolit, ani nadbytečné finanční prostředky, za které si nelze nic koupit, protože tyto nejsou ničím reálným kryté. A aby to tak fungovalo, to už chce hodně zodpovědně prováděnou ekonomickou politiku. Díky níž vše funguje tak, jak to fungovat má.
Protože kdyby se trh nerozvíjel tak, jak tomu má být, kde bychom byli? Byli bychom… vlastně tam, kde jsme v tuto chvíli. Kdy vše sice zdánlivě funguje, ale to jen proto, že žijeme jako stát na dluh. A až dojde na splácení, nebudou mít mnozí z nás třeba ani na suchý chleba.
