Soukromé podnikání se sice do jisté míry podobá klasickému zaměstnání, do jakého u nás většina lidí chodí už od nepaměti a které bylo za minulého režimu dokonce povinné, ale přesto to není totéž. Obojí slouží primárně k tomu, aby si tím vydělal člověk na obživu, ale byť se v obojím musí pracovat, rozdíly tu jsou.
Tím nejzásadnějším, co odlišuje podnikání od zaměstnaneckého poměru, je skutečnost, že je podnikatel sám sobě svým šéfem. Jistě, ani on nemůže dělat jenom to, co sám chce, i on je pod něčím vlivem, a to především pod vlivem svých zákazníků, ale do určité míry i dodavatelů, dalších obchodních partnerů či státu, vybírajícího od něj daně a další povinné platby, ale přesto si může soukromý podnikatel při své práci dovolit daleko víc než nějaký obyčejný pracující zaměstnaný v cizí firmě.
Dále je skutečností, že podnikatel sám rozhoduje o tom, jak se naloží s vydělanými finančními prostředky. Může si to, co firma vydělá, vzít a utratit, může to ale i investovat se záměrem svůj podnik dále zvelebit, může to klidně rozházet i za nesmysly. A nemusí se tu nikomu zodpovídat, protože je ta firma a vše, co k ní náleží, přece jeho.
Soukromý podnikatel má tedy určité výhody, o nichž se nemůže zaměstnancům ani zdát. Jenže současně se musí smířit s tím, že to má i svoji odvrácenou stranu. A tím nejnepříjemnějším, co může takového soukromníka postihnout, je skutečnost, že nedokáže-li si svým podnikáním dost vydělat a spěje ke krachu, nikdo mu nepomůže direktivně shůry. On sám se v takových chvílích musí postarat o to, aby to nějak zvládnul. A to může být skutečně těžké. Ba nejednou i vysloveně nemožné.
A proto se do podnikání pouštějí ti, kdo si věří. Zatímco ti ostatní raději pracují pro někoho jiného, tam, kde mají své jisté. což soukromý byznys nikdy nenabízel, nenabízí a ani nebude nabízet.
