Když chce někdo normálně žít, musí si na to obvykle sám vydělat. Jistě, jsou i výjimky, pro které to v sociálním státě zčásti nebo i zcela neplatí, jako jsou penzisté, osoby handicapované nebo práci si shánějící a podobně, ale v zásadě platí, že bez práce nejsou nejenom ty pověstné koláče, ale dokonce ani daleko důležitější věc, jíž jsou peníze. Peníze, bez kterých se dnes už vlastně vůbec nedá normálně existovat.
A tak prostě pracujeme. Poté, co se v rámci možností vzděláme, získáme určitou pracovní pozici, kde se věnujeme výdělečné činnosti, dokud ji případně nevyměníme za práci jinou, respektive za důchod po odpracování si svého, toho, co je nám těmi nahoře předepsáno.
Někdo dělá to, někdo něco jiného. To je různé, to záleží na tom, jaké pracovní pozice jsou k dispozici a kterou kdo z nás zvládne, respektive preferuje.
Někteří z nás jsou pouhými zaměstnanci, pro něž znamená práce přijít ve stanovenou dobu na pracoviště a tam dělat to, co si přejí nadřízení, s tím, že se za to nakonec dostane obvykle předem dohodnutá výplata.
Pak jsou tu ale i podnikatelé, kteří jsou v tomto ohledu svými vlastními pány, kteří si sami určují, co a jak budou dělat. Což je výhodné a pro leckoho přitažlivé. Jenže to má pro změnu tu odvrácenou stranu mince, že se tu ne vždy vydělá, že takový soukromník nemá své příjmy nikdy jisté. A může se tak namísto plusu dostat klidně i do mínusu.
Ale to, pro co se kdo z nás rozhodne, je vlastně vedlejší. Hlavní je, aby se pracovalo. Protože tím člověk přináší prospěch společnosti a současně tím slouží i sám sobě. Protože jinak by si k penězům nepřišel, a bez peněz by byl nevyhnutelně ztracen.
Každá práce má svůj smysl. A proto by vždy mělo platit, že se lidem, kteří pracují, nemají ti ostatní posmívat, povyšovat se nad ně či je dokonce diskreditovat. Protože každý pracující přináší určitý užitek, který přijde vhod.
