Jsou lidé, kteří chodí do práce rádi, a také ti, pro které je to nutné zlo. Záleží tu jak na každé individualitě, tak i na tom, jaké práci se věnuje. Ovšem obvykle i ti, i oni do práce chodí, a to z toho banálního důvodu, že se prací obvykle vydělává na živobytí. Nikdo aspoň trochu solidní se nesmíří se životem ze sociálních dávek někde na pokraji společnosti, a ten, kdo práci zrovna nemá, tak v případě slušného člověka usiluje o to, aby zase nějakou co nejdříve nalezl.
Práce jsou pak různé.
Dá se pracovat třeba rukama. Což je někdy něco do jisté míry podceňovaného a znevažovaného, ale to určitě neprávem. Protože kdyby tu nikdo nedělal manuální práci, chyběly by nám výrobky, žili bychom ve špíně a podobně. A tudíž je tato práce zásadní, jakkoliv bychom my lidé pouze z této nevyžili na dostatečně vysoké úrovni.
Pracovat se pak dá ale takzvaně i hlavou. Což neznamená, že by člověk dejme tomu kebulí zatloukal hřebíky nebo demoloval zdi, je to míněno tak, že někdo takový zpeněžuje na trhu práce své myšlenky. A byť je díky duševní práci lidstvo vyspělejší, než jiní živí tvorové, nelze ji ani podceňovat, ani přeceňovat. Protože je pravdou, že jakkoliv je tato lidstvu nezbytná, jenom z dobrých nápadů a myšlenek bychom také nevyžili, kdyby nebyly tyto realizovány zlatýma českýma ručičkama. Případně rukama lidí z řad nějakého jiného národa.
A vydělávat se dá samozřejmě i jinými způsoby, a jsou-li tyto legální, nelze proti nim nic namítat. Protože i ty jsou nějakým způsobem významné, jinak by za ně nikdo nikomu nezaplatil.
A ať už děláme to či ono, měli bychom to dělat pořádně. Abychom na to byli hrdí a nemuseli se jak za svou práci, tak i za to, co s ní souvisí, stydět. Protože práce šlechtí člověka a nic ostudného na ní není, nikdy nebylo a nikdy nebude. Ani kdyby se člověk nedostal k ničemu lepšímu, než k pověstným ‚popelářům‘.
