Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.
Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.
A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.
