Pro to, aby se člověk stal soukromým podnikatelem, stačí vlastně učinit jenom docela málo. Ale jenom bláhovec by si myslel, že je to něco docela jednoduchého, vrhnout se na podnikání. A to proto, že ten, kdo by neměl v počátcích nic než iluze, by se nejspíše záhy změnil ze soukromníka v dlužníka, a nakonec třeba i v naprostého bankrotáře. Protože předsevzetí stát se podnikatelem ještě nestačí k tomu, aby byl někdo podnikatelem úspěšným. Pro to je toho třeba učinit daleko více. A na co by se tu rozhodně nemělo zapomenout?
V první řadě by se měl člověk pustit výhradně do podnikání v oboru, kterému rozumí. Pokud totiž někdo touží po změně a vsadí na docela odlišný obor, který mu nic neříká, nadělá logicky celou řadu chyb, jež se mu v konečném důsledku s velkou pravděpodobností vymstí. Nejlepší je tedy dělat to, co se člověk už dříve naučil, a rozhodně se dá tvrdit, že je ku prospěchu i co nejdelší praxe v oboru.
Dále je třeba vsadit na obor, který má dostatečnou perspektivu a všechny nezbytné podmínky pro svůj zdar. Kdybychom si to ukázali na extrémních názorných příkladech, pak je logické, že se nikdo neuživí v cimrmanovské hospodě na mýtince, že neuspěje kadeřník v místech obývaných výlučně ‚přírodními skinheady‘ a podobně. Provozovat živnost, která nenalezne klienty nebo které v místě scházejí dejme tomu i zdroje energie, surovin, vhodný objekt či kvalifikovaní zaměstnanci, je hloupost.
A dále je také třeba od počátku kalkulovat. Vědět, kolik bude stát rozjezd firmy, kolik její následný provoz, a nakolik vysoké tu budou příjmy a zisk. Protože živnost se musí vyplácet, tu stát ani nikdo jiný dotovat nebude.
Čímž ale rozhodně nechci nikoho od soukromého podnikání odrazovat. Kdo má zájem, ať se do toho klidně pustí. Třeba ať se do toho vrhne i po hlavě. Ale rozhodně ne bezhlavě.
