Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Pokud bychom si měli uvést nějaké rysy, jež charakterizují tvory nazývané jako lidi, určitě by mezi nimi zazněla i práce. A to proto, že je tato skutečně lidem společná. I když… I když by tomu tak vlastně mělo být, jenže nejednou se to sice říká, ale není tomu tak. A není tomu tak proto, že lidmi jsou i děti, jež doposud nepracují, penzisté, kteří už nepracují, nezaměstnaní, kteří dočasně nepracují, a pochopitelně bohužel i ti takzvaně sociálně slabí, kteří se práce štítí a vyhýbají se jí, jak to jenom jde.

Ale oprávněné i nežádoucí výjimky z našich řad nyní pomiňme a konstatujme, že jsou lidé tvory, kteří se vyznačují tím, že pracují. Tedy vyvíjejí nějakou výdělečnou činnost, kterou se realizují, prospívají ostatním a pochopitelně i sami sobě. A jak že tito pracují?
Někdo se živí takzvaně (a fakticky) rukama. Vykonávají nějakou tu manuální činnost, tedy nejstarší typ toho, čemu se říká práce. Díky těmto máme hmotné statky, tito nám vyrábějí hmatatelné zboží nebo prokazují služby, které jsou vidět už na první pohled. Čímž jsou tito lidé nesmírně důležití, protože jejich výrobky a služby stoprocentně potřebujeme. A je smutné, že se právě na takové lidi nejednou pohlíží spatra, že jsou přehlíženi nebo považováni za něco horšího. Protože tím určitě nejsou. Vzpomeňme třeba na staré časy, kdy se v Americe lidé posmívali popelářům, když tito vstoupili do stávky. A netrvalo dlouho a všichni v onom puchu neuklizených ulic a nevyvezených popelnic museli mezi krysami uznat, jak jsou i tito důležití.

A ti druzí se pro změnu živí hlavou. Což pochopitelně neznamená, že by svou kebulí zatloukali hřebíky nebo ji používali jako fyzicky pracující nástroj. Práce těchto lidí nejednou není na první pohled patrná a dalo by se říci, že nejednou nic nedělají a jenom myslí na kdovíco. Ale ruku na srdce – co všechno bychom bez těchto neměli! Technické výdobytky, léky, chemické postřiky, dokonalé pracovní a jiné postupy… Bez jejich tlumočení bychom si leckdy nerozuměli, nechápali bychom kdejakou zákonitost, žili bychom jako v džungli. A proto jsou i tito důležití.
A tak jsou potřeba všichni, kdo pracují. Bez výjimky. Bez práce bychom neměli ani zdaleka jenom koláče.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.

Ať už se to některým z dotyčných líbí nebo nikoliv, tráví podstatná část lidí v takzvaném produktivním věku nemalou část života někde na pracovišti. Někdo je tu zaměstnán, někdo tu podniká, ale každý sem chodí, a to proto, že si musí a současně i chce vydělat peníze. A peníze se jinak, než prací nevydělávají.
Práceje tedy záležitost, které se musíme oddávat, abychom uspokojili své existenční potřeby. Abychom si mohli za vydělané peníze pořídit vše potřebné, abychom si mohli i trochu užít života, abychom se zajistili pro případ nenadálých výdajů a podobně. Ale nemusí tomu být nezbytně jenom tak.

Pro lidi může být taková práce i koníčkem, díky ní se mohou cítit být důležití, mohou se jejím prostřednictvím i seberealizovat, tato jim může dodávat v některých případech i nemalou společenskou prestiž. To podle okolností.
Každopádně by ale práce neměla být něčím, co člověk vnímá jako nějaký trest. Nikdo by do ní neměl chodit s odporem, jenom proto, že mu zkrátka nic jiného nezbývá. Což se ovšem nejednou neděje, nejednou člověk musí prostě vzít i to, co se mu dělat nechce. Protože nic příhodnějšího není k sehnání, nebo proto, že dotyčný nemá kvalifikační, zdravotní či jiné předpoklady k tomu, aby dělal to, co by dělal rád.

A tak by měl každý hledat na práci aspoň něco pozitivního. Měl by si najít důvod, proč se do zaměstnání těší, a i na té nejhorší práci by měl najít aspoň špetku toho dobrého. Protože všude něco dobrého je. A protože není rozhodně žádoucí, aby někdo, kdo může pracovat, raději seděl doma a pobíral dávky s tím, že on pracovat nemíní.
Protože jak se říká, práce polidštila opici. A ti, kdo tak nechtějí bez rozumného důvodu pracovat, ač by pracovat mohli, vlastně… Ať si to přeberou sami. Takoví na to mají času dost. Na rozdíl od nás ostatních, kteří na to čas nemáme, protože nás práce volá.