Blog

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

Jak se traduje, byla to právě práce, co učinilo z našich původních zvířecích praprapředků lidi. Nebýt jí, prý bychom se dodnes houpali někde ve větvích stromů, jedli to, co zrovna příroda nabídne, prostě vedli naprosto primitivní život.

A protože práce existuje a polidštila nás, je více než rozumné se jí oddávat i nadále. Protože je práce – jakkoliv tuto pravdu zdiskreditoval minulý režim – matka pokroku, nejsou bez ní koláče a kdo ví, co všechno se ještě o něčem tak běžném, jako je práce, říká.

Práce je sice něčím, co nás nejednou tu více a tu méně obtěžuje, práce je tím, co nám zabírá klidně i moře času a stojí nás plno sil a tvůrčích schopností, ale je to i způsob seberealizace a cesta, díky níž se dá dosáhnout toho, co bychom jinak nikdy nezískali.

A proto by se pracovat mělo. Své místo na trhu práce by měli hledat a nalézat všichni, kdo jsou aspoň trochu práceschopní, kdo mají alespoň minimální naději na to, že se někde uchytí. A rozhodně by se nemělo opovrhovat žádnou z nabízejících se prací. Protože ať ta nebo ona, každá přináší něco, co dokáže společnost zužitkovat a co jí přijde vhod.

Ovšem je nasnadě, že by se tomu každopádně mělo aspoň minimálně napomáhat, a to i z těch nejvyšších míst. Není určitě normální, aby někdo nepracoval, a přesto si spokojeně žil jenom díky tomu, že ‚si to umí zařídit‘. Není normální nechat se živit ostatními jenom proto, že se někomu zkrátka vzhledem k nejrůznějším podporám nevyplácí pracovat, že je lepší sedět doma a parazitovat. A normální není ani skutečnost, že se něco podobného akceptuje.

Protože finanční podpora by tu vždy měla být jen pro ty, kdo prokazatelně pracovat nemohou, respektive pro ty, kdo už svůj kus práce pro společnost odvedli a zajištění pro zbytek života si zasloužili.

Dokud tomu tak nebude, budou nejednou pracující pro smích pochybným existencím. A to rozhodně nesmí být normou.

My všichni, kteří žijeme v takzvaném civilizovaném světě, se vyznačujeme tím, že se bez výjimky ženeme za penězi. Někdo z nás se v tomto ohledu spokojí i vcelku s málem, někdo naopak nemá nikdy dost, ale peníze chceme mít všichni. A to pochopitelně ne proto, abychom měli finance jako takové, ale proto, abychom se díky jejich vlastnění mohli věnovat i činnostem označovaným souhrnně jako obchodování.

Takovému obchodování se u nás věnujeme často a rádi. A nic na tom nemění skutečnost, že jsme při něm nejednou na pomyslných různých stranách barikády, tedy že někteří nakupujeme, zatímco jiní prodávají. Jak těm, tak oněm totiž právě obchodování něco dává. Jedněm umožňuje si jeho provozováním vydělávat již výše zmíněné peníze, zatímco jejich protějškům dává toto počínání dokonalou možnost pořídit si za již někde jinde získané peníze skutečné hodnoty, jež jsou k životu nezbytné nebo aspoň žádoucí.

Při obchodování totiž v podstatě směňujeme peníze za zboží. A to je ten nejjednodušší způsob, jak si zajistit důstojný život. Samozřejmě za předpokladu, že máme zmiňovaných peněz dostatek a že nežijeme v zemi, v níž je trh nějak deformovaný a tudíž provázený nedostatkem nabídky.

Obchodování je tedy vlastně hybnou silou lidstva a tím jediným, co lidi v dnešní době nutí pracovat, tedy věnovat se činnosti, jež prý kdysi vytvořila z našich opičích předků člověka. Protože jinak než prací si běžný člověk nesežene peníze, bez peněz se nedá obchodovat a bez obchodování není život žádný život.

A žít (si) chce přece každý. A proto je třeba smířit se s tím, že je obchodování tím, čím je. Činností, při níž jsme sice někdy bráni na hůl, někdy tak či onak šizeni, jíž někdy nejsme až tak docela uspokojeni. Protože tak už to prostě chodí. A ničím lepším se obchodování nahradit nedá. Aspoň dokud jsou lidé lidmi.