My všichni, kteří žijeme v takzvaném civilizovaném světě, se vyznačujeme tím, že se bez výjimky ženeme za penězi. Někdo z nás se v tomto ohledu spokojí i vcelku s málem, někdo naopak nemá nikdy dost, ale peníze chceme mít všichni. A to pochopitelně ne proto, abychom měli finance jako takové, ale proto, abychom se díky jejich vlastnění mohli věnovat i činnostem označovaným souhrnně jako obchodování.
Takovému obchodování se u nás věnujeme často a rádi. A nic na tom nemění skutečnost, že jsme při něm nejednou na pomyslných různých stranách barikády, tedy že někteří nakupujeme, zatímco jiní prodávají. Jak těm, tak oněm totiž právě obchodování něco dává. Jedněm umožňuje si jeho provozováním vydělávat již výše zmíněné peníze, zatímco jejich protějškům dává toto počínání dokonalou možnost pořídit si za již někde jinde získané peníze skutečné hodnoty, jež jsou k životu nezbytné nebo aspoň žádoucí.
Při obchodování totiž v podstatě směňujeme peníze za zboží. A to je ten nejjednodušší způsob, jak si zajistit důstojný život. Samozřejmě za předpokladu, že máme zmiňovaných peněz dostatek a že nežijeme v zemi, v níž je trh nějak deformovaný a tudíž provázený nedostatkem nabídky.
Obchodování je tedy vlastně hybnou silou lidstva a tím jediným, co lidi v dnešní době nutí pracovat, tedy věnovat se činnosti, jež prý kdysi vytvořila z našich opičích předků člověka. Protože jinak než prací si běžný člověk nesežene peníze, bez peněz se nedá obchodovat a bez obchodování není život žádný život.
A žít (si) chce přece každý. A proto je třeba smířit se s tím, že je obchodování tím, čím je. Činností, při níž jsme sice někdy bráni na hůl, někdy tak či onak šizeni, jíž někdy nejsme až tak docela uspokojeni. Protože tak už to prostě chodí. A ničím lepším se obchodování nahradit nedá. Aspoň dokud jsou lidé lidmi.
