Blog

Soukromému podnikání se u nás věnuje kdekdo. A mnozí další by se mu možná také rádi věnovali, jenom kdyby si věřili, že to zvládnou, respektive kdyby uměli něco, s čím by mohli na našem a třeba nejen našem trhu zabodovat.
Ti, kdo se tomuto poslání upsali, si pak někdy pochvalují, zatímco jindy mohou leda tak ronit slzy, zoufat si nebo proklínat nemilosrdný osud. To podle toho, zda se jim v tom, do čeho se pustili, daří, nebo ne.

A aby se někomu v podnikání dařilo, musí mít mimo jiné i určité kvality, bez nichž to prostě nejde. Vždyť ne všechno, co se dělá amatérsky, ne-li přímo fušersky, obstojí. Zejména když vezmeme v potaz, jak silná je tu nejednou konkurence.
A čím se má takový podnikatel vyznačovat?
Především musí mít ujasněno, s čím se chce a také dokáže na trhu prosadit. Musí vědět, jakou službu či jaké zboží může ostatním nabídnout, a za jakých přibližně podmínek.
Musí mu být jasné i to, z čeho zaplatí samotný rozjezd své živnosti, protože bez peněz vynaložených předem se to ve většině případů rozhodně neobejde.
Dále musí být takový člověk rovněž náležitě pracovitý. Bez práce nejsou koláče, a to platí v podnikání víc než kde jinde.
Někdo takový musí být připraven i na to, že se mu ne vždy bude dařit, musí být schopen se s tímto stavem věcí vypořádat a nepropadnout hned při prvních náznacích obtíží beznaději.

Je třeba zvládat takové věci, jako jsou třeba základy marketingu, účetnictví nebo práva, jež se k podnikání vztahují. Což je někdy relativně jednoduché, ale jsou i obory, v nichž se to předpisy a povinnostmi jenom hemží.
A hlavně to chce chtít. Protože kdo se věnuje něčemu, co ho neuspokojuje, nemá dobré pocity a nejde mu to tak od ruky, jak by mělo. A to je pak smutné. Není proto od věci změnit obor působení třeba i vícekrát, než si podnikatel ujasní, co je přesně to pravé pro něj.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.