Blog

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Každý člověk má ve svém životě alespoň něco, na čem mu záleží, případně bez čeho se ani neobejde. A protože nikdy není jistota, že mu to vždy zůstane, a to v takovém stavu, v jakém by to mělo být, je třeba postarat se o to, aby byla v případě, že se stane něco nemilého, zajištěna adekvátní náhrada, aby člověk ztrátou toho, co je pro něj důležité, neutrpěl větší újmu, než je nezbytně nutné.

A protože nelze očekávat, že by byl poškozený ostatními odškodněn automaticky, je třeba zajistit si záruky v podobě pojištění.

Pojistit se dnes dá snad všechno, na co si jenom vzpomenete. Máme tu jak známo pojištění statků hmotných i nehmotných, pojistit si lze prkotiny i věci nedozírné hodnoty.

Pojištění se pak dají dělit podle různých kritérií. Podle jejich obsahu známe třeba pojištění osob, úrazové pojištění, pojištění na dožití, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, cestovní pojištění, pojištění majetku, havarijní pojištění, pojištění proti odcizení, živelní pojištění, pojištění zájmu, pojištění odpovědnosti za škodu či povinné ručení, podle účasti se dají pojištění dělit na dobrovolná a povinná, podle druhu pojišťovny, jež je poskytuje, na veřejnoprávní či soukromoprávní. Některá pojištění odstraňují následky vzniklé škody, u jiných se vyplácí fixní částka, některá jsou plně v režii pojišťovny, zatímco u jiných je nezbytná spoluúčast pojištěného…

Každý z nás tu určitě najde nějaký typ, který je pro něho potřebný, ne-li přímo nezbytný. A který se tak vyplatí uzavřít. Přičemž pochopitelně stejně jako všude jinde platí, že není vždy to nejlevnější to nejlepší a že je nezbytné si zavčasu přečíst smluvní podmínky, aby člověk později nelitoval. Toho, že platil za zbytečnosti, respektive že neplatil za to, co potřeboval, nebo platil nepřiměřenou sumu. Protože kdo pozdě chodí… Znáte to přísloví.

Pojistit se je nejednou dobrý nápad.

A je škoda, že tu přece jenom přinejmenším jedno pojištění chybí. Že se sice dá získat i ‚pojistka na blbost, ale bohužel se nedá pojistit proti blbosti. Možná proto, že je jí tolik, že by to všechny naše pojišťovny zruinovalo.

Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.

Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.

A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.

Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.

Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.

Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.

A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.

Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.

Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.

A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.

Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.

Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.

Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.

A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.

Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.

Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.

A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.

Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.

Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.

Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.

A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.

Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.

Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.

A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.

Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.

Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.

Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.

A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.

Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.

Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.

A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.

Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.

Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.

Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.

A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.

Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.

Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.

A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.

Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.

Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.

Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.

A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.