Blog

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.

Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.

Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.

Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.

Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.

Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.

A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?

Toho, kdo najde pro sebe ideální zaměstnání, lze plným právem považovat za šťastlivce. A sice proto, že v práci obvykle trávíme značnou část našeho života, a ten, kdo po tak dlouhou dobu vykonává činnost, jež mu dělá všestranně dobře, tak má určitě daleko lepší život než ten, kdo chodí do práce z donucení a s odporem.
A proto by si měl každý člověk vybrat takové uplatnění, které ho v maximální možné míře uspokojí, které ho bude těšit.

Mělo by tomu tak být. Jenže jak všichni dobře víme, je realita nejednou odlišná. Člověk by sice chtěl být něčím, jenže nesplňuje-li pro to kvalifikační, zdravotní nebo jiné předpoklady, má prostě smůlu. A musí tak hledat nejednou i mezi takovými nabízenými pozicemi, jež mají pro tohoto klidně i nejednu stinnou stránku. A když pak dotyčný nakonec takovou ne zrovna ideální práci vezme, nenaplňuje ho tato zrovna pocitem štěstí.
Ale tak už to na světě chodí, že nikdo nemůže mít všechno. A tak se nejednou musíme smířit i s nějakým tím kompromisním řešením. A vzít zavděk tím, co nám reálný život nabízí.
Ale pokud jsme s prací nespokojeni, neměli bychom takové stigma rezignovaně přijmout a nějak přetrpět celý svůj produktivní věk. Je záhodno v takovém případě nikdy nepřestat s hledáním něčeho lepšího. Protože ten, kdo hledá, jednoho dne pravděpodobně najde. A pokud stále nenalézá a nenalézá, může přijít ke slovu i nějaké to další vzdělávání se, rekvalifikace. Protože to je způsob, jak si osud příznivě naklonit.

A než se ideální práce sežene, neuškodí to, když se na svoji momentální neuspokojující práci alespoň začneme dívat jinými než jen černými brýlemi. Protože i na té nejhorší práce se dá určitě najít něco pozitivního, co člověku její výkon aspoň trochu usnadní a zpříjemní.
Protože než chodit do práce, která člověka jenom a pouze znechucuje, to je skoro lepší se na ni vykašlat. Protože zdraví, to duševní nevyjímaje, máme jenom jedno.