Toho, kdo najde pro sebe ideální zaměstnání, lze plným právem považovat za šťastlivce. A sice proto, že v práci obvykle trávíme značnou část našeho života, a ten, kdo po tak dlouhou dobu vykonává činnost, jež mu dělá všestranně dobře, tak má určitě daleko lepší život než ten, kdo chodí do práce z donucení a s odporem.
A proto by si měl každý člověk vybrat takové uplatnění, které ho v maximální možné míře uspokojí, které ho bude těšit.
Mělo by tomu tak být. Jenže jak všichni dobře víme, je realita nejednou odlišná. Člověk by sice chtěl být něčím, jenže nesplňuje-li pro to kvalifikační, zdravotní nebo jiné předpoklady, má prostě smůlu. A musí tak hledat nejednou i mezi takovými nabízenými pozicemi, jež mají pro tohoto klidně i nejednu stinnou stránku. A když pak dotyčný nakonec takovou ne zrovna ideální práci vezme, nenaplňuje ho tato zrovna pocitem štěstí.
Ale tak už to na světě chodí, že nikdo nemůže mít všechno. A tak se nejednou musíme smířit i s nějakým tím kompromisním řešením. A vzít zavděk tím, co nám reálný život nabízí.
Ale pokud jsme s prací nespokojeni, neměli bychom takové stigma rezignovaně přijmout a nějak přetrpět celý svůj produktivní věk. Je záhodno v takovém případě nikdy nepřestat s hledáním něčeho lepšího. Protože ten, kdo hledá, jednoho dne pravděpodobně najde. A pokud stále nenalézá a nenalézá, může přijít ke slovu i nějaké to další vzdělávání se, rekvalifikace. Protože to je způsob, jak si osud příznivě naklonit.
A než se ideální práce sežene, neuškodí to, když se na svoji momentální neuspokojující práci alespoň začneme dívat jinými než jen černými brýlemi. Protože i na té nejhorší práce se dá určitě najít něco pozitivního, co člověku její výkon aspoň trochu usnadní a zpříjemní.
Protože než chodit do práce, která člověka jenom a pouze znechucuje, to je skoro lepší se na ni vykašlat. Protože zdraví, to duševní nevyjímaje, máme jenom jedno.
