Blog

Daně – zlo či dobro?

Dokážete si představit, jak by se vám žilo bez daní? Mohlo by se zdát, že dokážete. Při představě, že byste jednoho krásného dne mohli s placením těchto povinných odvodů přestat, se vám možná rozjasnily líce. A každému je jistě jasné, proč. Člověk si v tu chvíli totiž představí, oč by jenom zbohatnul. Protože si třeba ten, kdo si představí takzvaný den daňové svobody, z tohoto odvodí, že by byly jeho příjmy rázem dvojnásobné. Protože právě zmíněné datum naznačuje, po jakou část roku v průměru řádově pracujeme na stát, tedy jak dlouho jakoby odevzdáváme své zisky státu, než si můžeme začít celý náš oficiální plat nechat pro sebe.

Každý si tedy rázem představí, jak by zbohatnul, kolika ekonomických těžkostí by byl potenciálně ušetřen a jak by se zvýšila jeho životní úroveň. A někdo si navíc představí ještě další přednost takového stavu věcí, spočívající v tom, že by byl ušetřen značného množství složité byrokracie a strachu, zda něco náhodou nespočítal podle složitých zákonů a předpisů nesprávně a nebude tak jednoho dne ještě sankcionován.
Ale tyto radostné představy nejsou vším. Kdyby totiž přestaly daně existovat, neznamenalo by to jenom finanční výhody, jež by z toho dosavadním plátcům daní plynuly. Taková změna by totiž měla i svá negativa.

Ve chvíli, kdy bychom přestali platit daně, bychom totiž přišli zákonitě o vše, co se z těchto platí. A zatímco by nám třeba nebylo líto toho, že by vládnoucí politici neměli co rozkrádat, jinde by to určitě zabolelo. Neměli bychom totiž ani zákonodárce, díky nimž jsou tu nastavována pravidla soužití tak, abychom měli podmínky k únosnému žití, neměli bychom ani nikoho, kdo by zjednával pořádek, tedy policii, neměli bychom ani soudy, které by trestaly provinilce, ani vězeňský systém, jenž by od nás hříšníky odděloval. Neměli bychom důchody, neměli bychom nejrůznější sociální dávky a podpory ve chvílích, kdy bychom se dostali do tíživé situace, neměli bychom státem hrazenou zdravotní péči atd.
A proto daně sice proklínáme, ale neobejdeme se bez nich. Nebo vy byste byli ochotni riskovat život bez toho, co se z nich platí?

24. 9. 2020
Daně – zlo či dobro?

Dokážete si představit, jak by se vám žilo bez daní? Mohlo by se zdát, že dokážete. Při představě, že byste jednoho krásného dne mohli s placením těchto povinných odvodů přestat, se vám možná rozjasnily líce. A každému je jistě jasné, proč. Člověk si v tu chvíli totiž představí, oč by jenom zbohatnul. Protože si třeba ten, kdo si představí takzvaný den daňové svobody, z tohoto odvodí, že by byly jeho příjmy rázem dvojnásobné. Protože právě zmíněné datum naznačuje, po jakou část roku v průměru řádově pracujeme na stát, tedy jak dlouho jakoby odevzdáváme své zisky státu, než si můžeme začít celý náš oficiální plat nechat pro sebe.

Každý si tedy rázem představí, jak by zbohatnul, kolika ekonomických těžkostí by byl potenciálně ušetřen a jak by se zvýšila jeho životní úroveň. A někdo si navíc představí ještě další přednost takového stavu věcí, spočívající v tom, že by byl ušetřen značného množství složité byrokracie a strachu, zda něco náhodou nespočítal podle složitých zákonů a předpisů nesprávně a nebude tak jednoho dne ještě sankcionován.
Ale tyto radostné představy nejsou vším. Kdyby totiž přestaly daně existovat, neznamenalo by to jenom finanční výhody, jež by z toho dosavadním plátcům daní plynuly. Taková změna by totiž měla i svá negativa.

Ve chvíli, kdy bychom přestali platit daně, bychom totiž přišli zákonitě o vše, co se z těchto platí. A zatímco by nám třeba nebylo líto toho, že by vládnoucí politici neměli co rozkrádat, jinde by to určitě zabolelo. Neměli bychom totiž ani zákonodárce, díky nimž jsou tu nastavována pravidla soužití tak, abychom měli podmínky k únosnému žití, neměli bychom ani nikoho, kdo by zjednával pořádek, tedy policii, neměli bychom ani soudy, které by trestaly provinilce, ani vězeňský systém, jenž by od nás hříšníky odděloval. Neměli bychom důchody, neměli bychom nejrůznější sociální dávky a podpory ve chvílích, kdy bychom se dostali do tíživé situace, neměli bychom státem hrazenou zdravotní péči atd.
A proto daně sice proklínáme, ale neobejdeme se bez nich. Nebo vy byste byli ochotni riskovat život bez toho, co se z nich platí?

24. 9. 2020
Daně – zlo či dobro?

Dokážete si představit, jak by se vám žilo bez daní? Mohlo by se zdát, že dokážete. Při představě, že byste jednoho krásného dne mohli s placením těchto povinných odvodů přestat, se vám možná rozjasnily líce. A každému je jistě jasné, proč. Člověk si v tu chvíli totiž představí, oč by jenom zbohatnul. Protože si třeba ten, kdo si představí takzvaný den daňové svobody, z tohoto odvodí, že by byly jeho příjmy rázem dvojnásobné. Protože právě zmíněné datum naznačuje, po jakou část roku v průměru řádově pracujeme na stát, tedy jak dlouho jakoby odevzdáváme své zisky státu, než si můžeme začít celý náš oficiální plat nechat pro sebe.

Každý si tedy rázem představí, jak by zbohatnul, kolika ekonomických těžkostí by byl potenciálně ušetřen a jak by se zvýšila jeho životní úroveň. A někdo si navíc představí ještě další přednost takového stavu věcí, spočívající v tom, že by byl ušetřen značného množství složité byrokracie a strachu, zda něco náhodou nespočítal podle složitých zákonů a předpisů nesprávně a nebude tak jednoho dne ještě sankcionován.
Ale tyto radostné představy nejsou vším. Kdyby totiž přestaly daně existovat, neznamenalo by to jenom finanční výhody, jež by z toho dosavadním plátcům daní plynuly. Taková změna by totiž měla i svá negativa.

Ve chvíli, kdy bychom přestali platit daně, bychom totiž přišli zákonitě o vše, co se z těchto platí. A zatímco by nám třeba nebylo líto toho, že by vládnoucí politici neměli co rozkrádat, jinde by to určitě zabolelo. Neměli bychom totiž ani zákonodárce, díky nimž jsou tu nastavována pravidla soužití tak, abychom měli podmínky k únosnému žití, neměli bychom ani nikoho, kdo by zjednával pořádek, tedy policii, neměli bychom ani soudy, které by trestaly provinilce, ani vězeňský systém, jenž by od nás hříšníky odděloval. Neměli bychom důchody, neměli bychom nejrůznější sociální dávky a podpory ve chvílích, kdy bychom se dostali do tíživé situace, neměli bychom státem hrazenou zdravotní péči atd.
A proto daně sice proklínáme, ale neobejdeme se bez nich. Nebo vy byste byli ochotni riskovat život bez toho, co se z nich platí?

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020
S ekonomikou je to složité

Pokud se podíváme na ekonomiku státu, jedná se o něco, co je notně komplikované. A to navzdory tomu, že se snad každý z našinců domnívá, že tomu rozumí, ba že je možná přes státní finance dokonce přímo expert.
Mnozí z nás jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby je k tomu pustili, zvládli by to pověstnou levou zadní, protože by naprosto přesně věděli, jak učinit, aby to bylo správné. Každý ‚ví‘, komu by přidal a koho naopak vzal na hůl, každý má své představy o tom, jak by zdaňoval, jak by přispíval, dotoval a tak dále.

Jenže každého k onomu pověstnému korytu nepustí. A proto mohou prosťáčci, jakkoliv třeba i více než rozumně smýšlející, jenom nezúčastněně pozorovat, jak se to vyvíjí, a pranýřovat to, co se v oblasti ekonomiky děje.
A že toho k pranýřování je! Vezměme si například situaci kolem měny.
Byla to poslední vláda sociální demokracie, které se nelíbilo riziko deflace. Tedy situace, kdy si lidé peníze šetřili, neutráceli, a to podle zmíněných politiků brzdilo ekonomiku. A tak tito v souladu se svým názorem začali tisknout peníze, aby lidé začali konečně utrácet.
Což se někomu líbilo, ale někomu ne. Protože to vedlo k takzvané zdravé, nakonec ale příliš vysoké a tudíž nezdravé inflaci. Tedy ke znehodnocování měny a růstu cen. Což se líbilo těm, kdo nic neměli a náhle mohli aspoň něco utrácet, ale naopak tomu bylo u těch, kdo měli našetřeno a mohli jen se slzami v očích sledovat, jak jejich úspory pozbývají své hodnoty.

A dnes? Dnes tu máme koronavirovou krizi. A politici si opět zoufají, protože lidé už ani ty znehodnocené peníze neutrácejí. Občané se bojí, syslí a nevydávají peníze v předtuše problémů. A i proto, že se neutrácí, ekonomika stagnuje více, než by musela. A vzhledem k obavám lidí tomu v dohledné době nebude jinak. A tak kdo ví, zda zase politici nezačnou tisknout ničím nekryté peníze, jen aby se zalíbili voličům a aby se víc utrácelo. A tím se potěšili ti, kdo jsou chudí, a zaplakali střadatelé.
A tisknout další peníze, nebo netisknout? Na tom se neshodneme. Protože se shodnout nelze. Každý chce své, a každý něco jiného. A skloubit to dohromady, to je úkolem ekonomiky státu. Jíž každý rozumí, ale každý po svém.

24. 9. 2020