Blog

Ruku na srdce – co víte o kryptoměnách? Nechci vás podceňovat, ale vsadil bych se, že to rozhodně žádná extra sláva nebude. Možná proto, že se jimi nedá v běžném životě, který většina z nás vede, tradičně platit, možná proto, že je ani nepotřebujeme, protože si v běžném platebním styku vystačíme s měnami, na které jsme odmala zvyklí, možná proto, že jen těžko přivykáme novotám a leckdo zejména z řad starších lidí dosud nezvládl pořádně ani využívání internetu, natož aby se propracoval až k využívání právě nějaké té kryptoměny.

Ovšem každopádně si tu musíme konstatovat, že kryptoměny existují, a to četné, a protože sehrávají v obchodování přes internet svoji nejednou nemalou úlohu, nelze je zcela opomíjet. Chce to mít aspoň hrubou představu o tom, co tyto obnášejí, i kdyby nám to snad v praktickém životě k ničemu nebylo. Protože co my víme, čeho se ještě dožijeme, že?
A proto si o těchto virtuálních penězích povězme alespoň něco málo. Třeba to, že jde o něco, co jedni považují za digitální měnu, zatímco jiní pouze za nehmotnou movitou věc, co se ale tak jako tak dá využít pro placení na síti. A to značnou měrou odlišným způsobem, než jaký je ten praktikovaný s využitím běžných finančních prostředků.

Kryptoměnami lze platit partnerům na internetu rychle a levně. Kryptoměnu lze kdykoliv v okamžiku poslat komukoliv na světě, klidně i na jeho úplně opačném konci, a to aniž by se za takovou platbu musely hradit poplatky, případně s poplatky toliko minimálními. Což je umožněno tím, že takové virtuální měny nepodléhají ani vlivu centrálních bank, ani politiků, a pro jejich převody není potřeba žádný zprostředkovatel. A tak se dají tyto virtuální měny využívat k platbám, jejichž předností je kromě toho již uvedeného třeba i to, že jsou relativně anonymní, transparentní a nedochází tu ani ke stornování či rušení plateb.
Což leckomu vyhovuje. A proto leckdo tyto měny čile používá. Zatímco ostatní třeba ani netuší, oč jde.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.

Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.

A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.

Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.