Blog

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.

Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.

Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.

A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.

A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.

Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.

A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.

Ruku na srdce – co víte o kryptoměnách? Nechci vás podceňovat, ale vsadil bych se, že to rozhodně žádná extra sláva nebude. Možná proto, že se jimi nedá v běžném životě, který většina z nás vede, tradičně platit, možná proto, že je ani nepotřebujeme, protože si v běžném platebním styku vystačíme s měnami, na které jsme odmala zvyklí, možná proto, že jen těžko přivykáme novotám a leckdo zejména z řad starších lidí dosud nezvládl pořádně ani využívání internetu, natož aby se propracoval až k využívání právě nějaké té kryptoměny.

Ovšem každopádně si tu musíme konstatovat, že kryptoměny existují, a to četné, a protože sehrávají v obchodování přes internet svoji nejednou nemalou úlohu, nelze je zcela opomíjet. Chce to mít aspoň hrubou představu o tom, co tyto obnášejí, i kdyby nám to snad v praktickém životě k ničemu nebylo. Protože co my víme, čeho se ještě dožijeme, že?
A proto si o těchto virtuálních penězích povězme alespoň něco málo. Třeba to, že jde o něco, co jedni považují za digitální měnu, zatímco jiní pouze za nehmotnou movitou věc, co se ale tak jako tak dá využít pro placení na síti. A to značnou měrou odlišným způsobem, než jaký je ten praktikovaný s využitím běžných finančních prostředků.

Kryptoměnami lze platit partnerům na internetu rychle a levně. Kryptoměnu lze kdykoliv v okamžiku poslat komukoliv na světě, klidně i na jeho úplně opačném konci, a to aniž by se za takovou platbu musely hradit poplatky, případně s poplatky toliko minimálními. Což je umožněno tím, že takové virtuální měny nepodléhají ani vlivu centrálních bank, ani politiků, a pro jejich převody není potřeba žádný zprostředkovatel. A tak se dají tyto virtuální měny využívat k platbám, jejichž předností je kromě toho již uvedeného třeba i to, že jsou relativně anonymní, transparentní a nedochází tu ani ke stornování či rušení plateb.
Což leckomu vyhovuje. A proto leckdo tyto měny čile používá. Zatímco ostatní třeba ani netuší, oč jde.

Ruku na srdce – co víte o kryptoměnách? Nechci vás podceňovat, ale vsadil bych se, že to rozhodně žádná extra sláva nebude. Možná proto, že se jimi nedá v běžném životě, který většina z nás vede, tradičně platit, možná proto, že je ani nepotřebujeme, protože si v běžném platebním styku vystačíme s měnami, na které jsme odmala zvyklí, možná proto, že jen těžko přivykáme novotám a leckdo zejména z řad starších lidí dosud nezvládl pořádně ani využívání internetu, natož aby se propracoval až k využívání právě nějaké té kryptoměny.

Ovšem každopádně si tu musíme konstatovat, že kryptoměny existují, a to četné, a protože sehrávají v obchodování přes internet svoji nejednou nemalou úlohu, nelze je zcela opomíjet. Chce to mít aspoň hrubou představu o tom, co tyto obnášejí, i kdyby nám to snad v praktickém životě k ničemu nebylo. Protože co my víme, čeho se ještě dožijeme, že?
A proto si o těchto virtuálních penězích povězme alespoň něco málo. Třeba to, že jde o něco, co jedni považují za digitální měnu, zatímco jiní pouze za nehmotnou movitou věc, co se ale tak jako tak dá využít pro placení na síti. A to značnou měrou odlišným způsobem, než jaký je ten praktikovaný s využitím běžných finančních prostředků.

Kryptoměnami lze platit partnerům na internetu rychle a levně. Kryptoměnu lze kdykoliv v okamžiku poslat komukoliv na světě, klidně i na jeho úplně opačném konci, a to aniž by se za takovou platbu musely hradit poplatky, případně s poplatky toliko minimálními. Což je umožněno tím, že takové virtuální měny nepodléhají ani vlivu centrálních bank, ani politiků, a pro jejich převody není potřeba žádný zprostředkovatel. A tak se dají tyto virtuální měny využívat k platbám, jejichž předností je kromě toho již uvedeného třeba i to, že jsou relativně anonymní, transparentní a nedochází tu ani ke stornování či rušení plateb.
Což leckomu vyhovuje. A proto leckdo tyto měny čile používá. Zatímco ostatní třeba ani netuší, oč jde.