Jste nadšení z toho, že kdykoliv si někde přijdete k penězům nebo nějakému jinému majetku, přihrne se stát a žádá, abyste mu z takového jmění část povinně odevzdali? Dozajista ne. Možná kdybyste věděli, že je to na dobrou věc, ještě byste to akceptovali, ale po tom všem, co slyšíme v médiích nebo klidně i vidíme na vlastní oči, se nikomu z nás zrovna nechce cpát peníze jenom tak do chřtánu státu, který nikdy nemá dost. Jenže prostě není vyhnutí. Daně se platit musí, a ten, kdo je přistižen, že nezaplatil to, co měl, musí počítat s trestem.
A tak zkrátka platíme a platíme. Odevzdáváme ‚desátky‘ ze svých příjmů, a to bez ohledu na to, zda jsme fyzickými či právnickými osobami, z dividend, nemovitostí a dalšího majetku, platíme daň silniční, univerzální, selektivní, spotřební, ekologickou, daň z elektřiny či DPH. Někdy takzvaně z ručky do ručky, jindy prostřednictvím někoho jiného, jemuž je taková daň naúčtována, on ji zaplatí a pak ji zkrátka vyždíme z nás, aby na tom nebyl škodný. Ale ať už jsou takové daně přímé či nepřímé, vždy postihují naši peněženku. Pochopitelně k naší nelibosti.
A proč se takové daně platí? Oficiálně z toho důvodu, aby ve státě fungovalo vše tak, jak to fungovat má. Tedy aby se zaplatila státní správa, policie, soudní a vězeňský systém, část školství a zdravotnictví, a také aby bylo na podporování lidí tělesně postižených, starých, nezaměstnaných či sociálně slabých a podobně. Což by člověk ještě přenesl přes srdce. Protože to fungovat musí.
Jenže ono to navzdory hodně vysokým daním nejednou nefunguje. Jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat. A když člověk platí jako mourovatý, a pak vidí, co se za jeho peníze děje, není divu, že naprostá většina z nás považuje daně za zlo. A pokud je nějaká ta příležitost, rádi se jejich placení vyhneme. A není se vlastně ani moc čemu divit.
