Blog

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Když se nad tím člověk zamyslí, jsou daně vlastně dobrá věc. A prosím, nekamenujte mě za tento názor. Jistě, i tyto mají pochopitelně značné množství negativ, především to, že člověka připravují o jeho zasloužené jmění a nejednou i o nervy, a to když tento zrovna vyplňuje daňové přiznání a odvádí to, co si po něm tatíček stát žádá, ale takové daně nám zároveň přinášejí i leccos dobrého, to, co bychom jinak neměli a dozajista bychom to postrádali.

Daně totiž nejsou jenom metodou, jak z pracujících lidí vyždímat peníze, jsou tu i od toho, aby se jimi platily služby, jež obyvatelstvo každého státu potřebuje, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto nezbytné nebo jenom žádoucí.
Kdyby nebylo daní, nebylo by nikoho, kdo by chránil zájmy lidí, kdy by tyto ochránil před kriminálními živly. A kdybychom si tak neplatili prostřednictvím daní policii, odíral by nás kdejaký kriminální živel ještě daleko více, než tak činí formou daní stát. O tom, že bychom pak nebyli jenom okrádáni, ale i jinak poškozováni, ani nemluvě.
Nebýt daní, neměli bychom armádu. A ač si o této můžeme myslet ledacos, je skutečností, že nebýt této, museli bychom dnes a denně počítat s tím, že na nás coby stát dostane zálusk někdo cizí a nebude nikoho, kdo by ho alespoň trochu odradil od agrese.
Nebýt daní, neměli bychom ani vládu, ani volby, z nichž taková vláda vzchází. A i když naše vlády vesměs stojí za to, za co stojí, je jejich existence přece jenom aspoň o špetku lepší než anarchie, jež by tu bez státní správy zavládla.
Nebýt daní, byli bychom vesměs negramotní, nemaje státní školství. Kdo ví, kolik z našinců by pak umělo aspoň číst a psát, respektive počítat.

A nejen to.
Prostě by tu panoval chaos. Na který bychom doplatili všichni do jednoho. Třeba proto, že bez daní by nebyla ani žádná finanční správa, nikdo by negarantoval měnu a peníze by pozbyly smysl. A co bychom z nich pak měli? I z těch, jež bychom ušetřili na daních?

Když se nad tím člověk zamyslí, jsou daně vlastně dobrá věc. A prosím, nekamenujte mě za tento názor. Jistě, i tyto mají pochopitelně značné množství negativ, především to, že člověka připravují o jeho zasloužené jmění a nejednou i o nervy, a to když tento zrovna vyplňuje daňové přiznání a odvádí to, co si po něm tatíček stát žádá, ale takové daně nám zároveň přinášejí i leccos dobrého, to, co bychom jinak neměli a dozajista bychom to postrádali.

Daně totiž nejsou jenom metodou, jak z pracujících lidí vyždímat peníze, jsou tu i od toho, aby se jimi platily služby, jež obyvatelstvo každého státu potřebuje, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto nezbytné nebo jenom žádoucí.
Kdyby nebylo daní, nebylo by nikoho, kdo by chránil zájmy lidí, kdy by tyto ochránil před kriminálními živly. A kdybychom si tak neplatili prostřednictvím daní policii, odíral by nás kdejaký kriminální živel ještě daleko více, než tak činí formou daní stát. O tom, že bychom pak nebyli jenom okrádáni, ale i jinak poškozováni, ani nemluvě.
Nebýt daní, neměli bychom armádu. A ač si o této můžeme myslet ledacos, je skutečností, že nebýt této, museli bychom dnes a denně počítat s tím, že na nás coby stát dostane zálusk někdo cizí a nebude nikoho, kdo by ho alespoň trochu odradil od agrese.
Nebýt daní, neměli bychom ani vládu, ani volby, z nichž taková vláda vzchází. A i když naše vlády vesměs stojí za to, za co stojí, je jejich existence přece jenom aspoň o špetku lepší než anarchie, jež by tu bez státní správy zavládla.
Nebýt daní, byli bychom vesměs negramotní, nemaje státní školství. Kdo ví, kolik z našinců by pak umělo aspoň číst a psát, respektive počítat.

A nejen to.
Prostě by tu panoval chaos. Na který bychom doplatili všichni do jednoho. Třeba proto, že bez daní by nebyla ani žádná finanční správa, nikdo by negarantoval měnu a peníze by pozbyly smysl. A co bychom z nich pak měli? I z těch, jež bychom ušetřili na daních?

Když se nad tím člověk zamyslí, jsou daně vlastně dobrá věc. A prosím, nekamenujte mě za tento názor. Jistě, i tyto mají pochopitelně značné množství negativ, především to, že člověka připravují o jeho zasloužené jmění a nejednou i o nervy, a to když tento zrovna vyplňuje daňové přiznání a odvádí to, co si po něm tatíček stát žádá, ale takové daně nám zároveň přinášejí i leccos dobrého, to, co bychom jinak neměli a dozajista bychom to postrádali.

Daně totiž nejsou jenom metodou, jak z pracujících lidí vyždímat peníze, jsou tu i od toho, aby se jimi platily služby, jež obyvatelstvo každého státu potřebuje, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto nezbytné nebo jenom žádoucí.
Kdyby nebylo daní, nebylo by nikoho, kdo by chránil zájmy lidí, kdy by tyto ochránil před kriminálními živly. A kdybychom si tak neplatili prostřednictvím daní policii, odíral by nás kdejaký kriminální živel ještě daleko více, než tak činí formou daní stát. O tom, že bychom pak nebyli jenom okrádáni, ale i jinak poškozováni, ani nemluvě.
Nebýt daní, neměli bychom armádu. A ač si o této můžeme myslet ledacos, je skutečností, že nebýt této, museli bychom dnes a denně počítat s tím, že na nás coby stát dostane zálusk někdo cizí a nebude nikoho, kdo by ho alespoň trochu odradil od agrese.
Nebýt daní, neměli bychom ani vládu, ani volby, z nichž taková vláda vzchází. A i když naše vlády vesměs stojí za to, za co stojí, je jejich existence přece jenom aspoň o špetku lepší než anarchie, jež by tu bez státní správy zavládla.
Nebýt daní, byli bychom vesměs negramotní, nemaje státní školství. Kdo ví, kolik z našinců by pak umělo aspoň číst a psát, respektive počítat.

A nejen to.
Prostě by tu panoval chaos. Na který bychom doplatili všichni do jednoho. Třeba proto, že bez daní by nebyla ani žádná finanční správa, nikdo by negarantoval měnu a peníze by pozbyly smysl. A co bychom z nich pak měli? I z těch, jež bychom ušetřili na daních?

Když se nad tím člověk zamyslí, jsou daně vlastně dobrá věc. A prosím, nekamenujte mě za tento názor. Jistě, i tyto mají pochopitelně značné množství negativ, především to, že člověka připravují o jeho zasloužené jmění a nejednou i o nervy, a to když tento zrovna vyplňuje daňové přiznání a odvádí to, co si po něm tatíček stát žádá, ale takové daně nám zároveň přinášejí i leccos dobrého, to, co bychom jinak neměli a dozajista bychom to postrádali.

Daně totiž nejsou jenom metodou, jak z pracujících lidí vyždímat peníze, jsou tu i od toho, aby se jimi platily služby, jež obyvatelstvo každého státu potřebuje, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto nezbytné nebo jenom žádoucí.
Kdyby nebylo daní, nebylo by nikoho, kdo by chránil zájmy lidí, kdy by tyto ochránil před kriminálními živly. A kdybychom si tak neplatili prostřednictvím daní policii, odíral by nás kdejaký kriminální živel ještě daleko více, než tak činí formou daní stát. O tom, že bychom pak nebyli jenom okrádáni, ale i jinak poškozováni, ani nemluvě.
Nebýt daní, neměli bychom armádu. A ač si o této můžeme myslet ledacos, je skutečností, že nebýt této, museli bychom dnes a denně počítat s tím, že na nás coby stát dostane zálusk někdo cizí a nebude nikoho, kdo by ho alespoň trochu odradil od agrese.
Nebýt daní, neměli bychom ani vládu, ani volby, z nichž taková vláda vzchází. A i když naše vlády vesměs stojí za to, za co stojí, je jejich existence přece jenom aspoň o špetku lepší než anarchie, jež by tu bez státní správy zavládla.
Nebýt daní, byli bychom vesměs negramotní, nemaje státní školství. Kdo ví, kolik z našinců by pak umělo aspoň číst a psát, respektive počítat.

A nejen to.
Prostě by tu panoval chaos. Na který bychom doplatili všichni do jednoho. Třeba proto, že bez daní by nebyla ani žádná finanční správa, nikdo by negarantoval měnu a peníze by pozbyly smysl. A co bychom z nich pak měli? I z těch, jež bychom ušetřili na daních?

Když se nad tím člověk zamyslí, jsou daně vlastně dobrá věc. A prosím, nekamenujte mě za tento názor. Jistě, i tyto mají pochopitelně značné množství negativ, především to, že člověka připravují o jeho zasloužené jmění a nejednou i o nervy, a to když tento zrovna vyplňuje daňové přiznání a odvádí to, co si po něm tatíček stát žádá, ale takové daně nám zároveň přinášejí i leccos dobrého, to, co bychom jinak neměli a dozajista bychom to postrádali.

Daně totiž nejsou jenom metodou, jak z pracujících lidí vyždímat peníze, jsou tu i od toho, aby se jimi platily služby, jež obyvatelstvo každého státu potřebuje, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto nezbytné nebo jenom žádoucí.
Kdyby nebylo daní, nebylo by nikoho, kdo by chránil zájmy lidí, kdy by tyto ochránil před kriminálními živly. A kdybychom si tak neplatili prostřednictvím daní policii, odíral by nás kdejaký kriminální živel ještě daleko více, než tak činí formou daní stát. O tom, že bychom pak nebyli jenom okrádáni, ale i jinak poškozováni, ani nemluvě.
Nebýt daní, neměli bychom armádu. A ač si o této můžeme myslet ledacos, je skutečností, že nebýt této, museli bychom dnes a denně počítat s tím, že na nás coby stát dostane zálusk někdo cizí a nebude nikoho, kdo by ho alespoň trochu odradil od agrese.
Nebýt daní, neměli bychom ani vládu, ani volby, z nichž taková vláda vzchází. A i když naše vlády vesměs stojí za to, za co stojí, je jejich existence přece jenom aspoň o špetku lepší než anarchie, jež by tu bez státní správy zavládla.
Nebýt daní, byli bychom vesměs negramotní, nemaje státní školství. Kdo ví, kolik z našinců by pak umělo aspoň číst a psát, respektive počítat.

A nejen to.
Prostě by tu panoval chaos. Na který bychom doplatili všichni do jednoho. Třeba proto, že bez daní by nebyla ani žádná finanční správa, nikdo by negarantoval měnu a peníze by pozbyly smysl. A co bychom z nich pak měli? I z těch, jež bychom ušetřili na daních?