Blog

Půjčky si lidé berou tehdy, když nemají tolik peněz, kolik by jich potřebovali mít ke zvládání stávajících výdajů. To dá rozum. Jenže by to určitě nemělo platit univerzálně. Protože peníze lidem chybí nebo ‚chybí‘ skoro pořád, snad nikdo jich nemá nikdy tolik, kolik by jich chtěl mít. A je logické, že zatímco se kvůli některým výdajům vyplatí si půjčku vzít, v případě výdajů jiných by tomu tak být nemělo.
Mezi výdaje, na které by si lidé možná půjčovat měli, patří v první řadě ty, jež se v budoucnu vyplatí. Ten, kdo si půjčuje na koupi vlastního bydlení, ušetří kupříkladu v budoucnu na nájemném, a to je logicky vesměs rozumné, ten, kdo půjčkou zaplatí své vzdělání, bude možná v budoucnu těžit z toho, že díky němu nalezne lukrativnější uplatnění. Samozřejmě za předpokladu, že se sežene výhodná půjčka a tato se tu investuje s rozumem.

K výdajům, na něž se někdy půjčit vyplatí, u nichž to není nerozum, patří to, co by v případě neuhrazení mohlo znamenat větší problémy, než jaké by mohly následovat v souvislosti se splácením. Je logicky lepší vracet půjčené peníze se zvládnutelnými úroky či poplatky, než se dejme tomu připravit neplatičstvím o střechu nad hlavou nebo padnout do rukou exekutorů, kteří by dlužníka připravili o daleko větší jmění. Tady už je ale určitě třeba počítat velice zodpovědně, co je ještě akceptovatelné a co už ne. A je třeba neztrácet ze zřetele ani to, co by následovalo, kdyby člověk neměl, jak vrátit takovou půjčku. Aby si touto ještě nepohoršil.

A jestli je něco, na co by si lidé rozhodně půjčovat neměli, je to luxusní spotřeba. Půjčit si na dovolenou nebo dejme tomu na přemrštěně drahé vánoční dárky je nerozum. V nejlepším případě to vyjde člověka zbytečně draho, v případě horším pak může po krátké šťastné době následovat pomalu nekonečné peklo. A to zcela zbytečně.
Půjčkytedy mohou být dobrá i špatná věc. A mělo by se tak s nimi zacházet s rozumem.

Půjčky si lidé berou tehdy, když nemají tolik peněz, kolik by jich potřebovali mít ke zvládání stávajících výdajů. To dá rozum. Jenže by to určitě nemělo platit univerzálně. Protože peníze lidem chybí nebo ‚chybí‘ skoro pořád, snad nikdo jich nemá nikdy tolik, kolik by jich chtěl mít. A je logické, že zatímco se kvůli některým výdajům vyplatí si půjčku vzít, v případě výdajů jiných by tomu tak být nemělo.
Mezi výdaje, na které by si lidé možná půjčovat měli, patří v první řadě ty, jež se v budoucnu vyplatí. Ten, kdo si půjčuje na koupi vlastního bydlení, ušetří kupříkladu v budoucnu na nájemném, a to je logicky vesměs rozumné, ten, kdo půjčkou zaplatí své vzdělání, bude možná v budoucnu těžit z toho, že díky němu nalezne lukrativnější uplatnění. Samozřejmě za předpokladu, že se sežene výhodná půjčka a tato se tu investuje s rozumem.

K výdajům, na něž se někdy půjčit vyplatí, u nichž to není nerozum, patří to, co by v případě neuhrazení mohlo znamenat větší problémy, než jaké by mohly následovat v souvislosti se splácením. Je logicky lepší vracet půjčené peníze se zvládnutelnými úroky či poplatky, než se dejme tomu připravit neplatičstvím o střechu nad hlavou nebo padnout do rukou exekutorů, kteří by dlužníka připravili o daleko větší jmění. Tady už je ale určitě třeba počítat velice zodpovědně, co je ještě akceptovatelné a co už ne. A je třeba neztrácet ze zřetele ani to, co by následovalo, kdyby člověk neměl, jak vrátit takovou půjčku. Aby si touto ještě nepohoršil.

A jestli je něco, na co by si lidé rozhodně půjčovat neměli, je to luxusní spotřeba. Půjčit si na dovolenou nebo dejme tomu na přemrštěně drahé vánoční dárky je nerozum. V nejlepším případě to vyjde člověka zbytečně draho, v případě horším pak může po krátké šťastné době následovat pomalu nekonečné peklo. A to zcela zbytečně.
Půjčkytedy mohou být dobrá i špatná věc. A mělo by se tak s nimi zacházet s rozumem.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.

Je samozřejmé, že by lecjaký vtipálek mohl to, co právě zaznělo v titulku, zpochybnit s tím, že se peníze dají ztratit velice lehce, a pokud je člověk neztratí sám, mohou se tyto ztratit i bez jeho přičinění, zejména pokud je nemá právě u sebe a nechá je někde odložené.
Ale přesto se peníze, které si někdo odkládá, nikdy neztratí v tom smyslu, že se mohou vždycky hodit. Nikdo nemá jistotu, že bude vždy dostatečně finančně zajištěný, že si bude moci vždy dovolit zaplatit za všechno, za co zaplatit potřebuje, a proto je projevem moudrosti se spoření oddávat alespoň v dobách, kdy je to možné bez toho, že by kvůli němu člověk strádal.

Ovšem jak si spořit, aby to bylo co nejvýhodnější? Na tom už se zřejmě neshodneme. Protože alternativ, jak si počínat, u nás máme dostatek, a každá z nich je v něčem lepší a v něčem horší. A lidé jsou rovněž různí, a proto jim více vyhovuje tu ta a tu ona varianta.
Někdo si vystačí dejme tomu s tím, že si šetří pomalu, ale jistě. Někdo takový pak zřejmě volí běžný účet, vkladní knížku nebo nějaký obdobný produkt, který je ze zákona pojištěný a jsou u něj pevně dané podmínky. Nikdo tu sice nezbohatne automaticky, protože jsou takto uložené peníze vesměs jenom minimálně úročené, případně je u nich úrok dokonce nulový, a tak se na hodnotě takových úspor podepisuje nevyhnutelně negativum jménem inflace, ale to, co si sem člověk uloží, bude tento aspoň vždycky mít.

Jiní naopak chtějí bohatnout co nejrychleji, a tito pak tedy investují. Zde se nabízí vyšší zhodnocení, ovšem toto je pouze příslibem, kterého nemusí být nakonec dosaženo. A zatímco si jeden na podobném investování namastí kapsu, může na něj jiný doplatit a přijít v krajním případě i o všechno.
A pak jsou tu logicky i ti, kdo volí nějakou tu zlatou střední cestu mezi oběma zmíněnými extrémy. Ti, jimž se může dostat toho nejlepšího z obou alternativ. Ale možná i toho nejhoršího z obou.
Ale navzdory všem rizikům se šetřit vyplatí. Je to přinejmenším naděje na to, že člověk jednou nebude o hladu.