Blog

Jestli se dá soukromé podnikání něčím charakterizovat, pak tím, že tu nemá ten, kdo se nějakému tomu podnikání věnuje, nikdy své jisté. Ani ten nejschopnější, nejzodpovědnější a jinak nejdokonalejší podnikající člověk nemá jisté, že si na sebe vždy vydělá, že udrží firmu v chodu a bude tedy moci vést normální život.
Situací, jež mohou někomu takovému zkomplikovat život, je celá řada. Je tu mnoho různých potenciálních hrozeb, z nichž se nejedné nedá vyhnout a nejedna se vlastně ani nedá předvídat. A tak je třeba neustále vyvíjet snahu, a přitom se chovat obezřetně a myslet i na zadní kolečka. S mlhavou nadějí, že se to snad nějak zvládne.

A když se to nezvládne? Pak to podnikatelé řeší jakkoliv, jak to jenom jde, a nejednou nakonec třeba i zkrachují, zavřou podnik a třeba jim zůstanou na krku jenom obří dluhy, které jsou někdy i naprosto nesplatitelné.
Podnikatelům tedy lze závidět v dobách, kdy se jim daří, ale když se jim nevede, může to být klidně i učiněná katastrofa. A právě kvůli takovým rizikům se spousta našinců do podnikání nepustila a zřejmě ani nikdy nepustí. Často je ‚smrádek, ale teplíčko‘ lidem milejší než ‚holub na střeše‘.
Ale přesto tu máme ty, kdo podnikají. Činí se sami pro sebe, ovšem díky jejich práci ani my ostatní nepřijdeme zkrátka. Práce podnikatelů prospívá leckomu z nás a díky daním vlastně i našemu státu jako celku. A chtělo by se tedy říci, že když už se někdo na tuto trnitou a nejistou dráhu vydá, měl by být oceňován. Což se ale, jak vidno neděje.

Kde jsou dnes ty časy, kdy byli podnikatelé pro naše vládce jenom dojnou krávou! Dnes už jsou tito navrch i otloukánky. Protože nejen že se jim nemusí dařit kvůli dodavatelům, odběratelům, daním a podobně, ale nikdy dnes není jisté, zda, kdy a jak jim bude vržen pod nohy pomyslný klacek v podobě zákazu činnosti. S odkazem na koronavirus, kterým se dá odůvodnit kdejaké zvěrstvo.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.

Když si člověk hodně nebo aspoň obstojně vydělává, neměl by nikdy usnout na vavřínech a měl by myslet i na zadní kolečka. Tedy měl by vést v patrnosti, že i když se mu dnes vede skvěle, nemusí tomu tak být navždy. A po časech hodokvasu může naopak nastat doba pomyslného i skutečného utahování opasku.
A když nastanou ty právě zmíněné těžké časy, přijdou obvykle nějaké ty úspory vhod. A dokonce se tyto mohou stát i tím, co dotyčného spasí před naprostou bídou.

A tak se určitě vyplatí aspoň nějaké spoření.
Že člověk nemá tolik, aby se mu vyplácelo s tím chodit někam do banky a tam to ukládat, že ho těch pár korun, které mu přebývají, nevytrhne? Možná tomu tak i je. Jenže i miliony, i daleko větší cifry se skládají z malých číslíček. A tak i z notně skromných vkladů může být jednoho dne číslo, které bude mít svoji váhu.
Ovšem jak spořit, když už se k tomu někdo odhodlá? Ke spoření je přece možné využít nejednu alternativu, a kterou si vybrat? Co je lepší – zajištěný vklad, který není nebo téměř není úročený a požírá ho tedy inflace, nebo spíše nějaká ta rizikovější investice, u níž člověk, který do toho moc nevidí, vlastně ani neví, uvidí-li v budoucnu aspoň to, co do toho vložil?
To je otázka, na kterou se jen velice těžko hledá odpověď. Protože člověk v tomto tápe a ani odborníci vlastně nejsou zajedno. Můžeme sice slýchat různá doporučení, ale nikdo jasně neřekne, kam mají lidé své peníze nastrkat. Protože je to nejisté a nikdo nechce být tím, kdo si to od zklamaných investorů nakonec vypije, pokud to nevyjde.

A tak je způsob spoření vlastně na každém z nás. A kdybych vám měl něco doporučit já, pak bych vám doporučil něco, co se v naší zemi obvykle v této souvislosti neslýchá. Ba v čem se doporučuje obvykle pravý opak mé rady.
Doporučil bych vám nestrkat své peníze do státních dluhopisů. Protože ty sice přinášejí nějaké úroky a jsou zaručené, což není u jiných produktů současně platné, ale na druhou stranu je tu jedno nesporné zlo. A sice to, že se tím dávají peníze do rukou politiků, jimž nikdo ze střadatelů nevidí pod prsty. A pokud dostane vkladatel své peníze zpět, kdo mu je zaplatí? Přece on sám. Ze svých budoucích daní.