Blog

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Platíme i za to, co nechceme

    Platíme i za to, co nechceme


    Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
    Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

    finanční účetnictví

    Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
    Takovýmto platbám se říká daně.
    Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

    daň z příjmu

    Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
    Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

  • Bez obchodu by to nešlo

    Bez obchodu by to nešlo


    Aby mohli lidé v dnešní době normálně žít, potřebují spoustu věcí. A aby tu spoustu věcí měli, potřebují pochopitelně možnost si je někde koupit. Protože by bylo bláhové si myslet, že si dnes ještě někdo vystačí sám a že si pořídí to, co jsme si už dávno zvykli považovat za samozřejmost, svými vlastními silami. Kdo ví, kolik z našinců by si dokázalo zajistit aspoň existenční minimum nějaké té potravy, o něčem složitějším už ani nemluvě.

    pečivo v obchodě

    Lidé už se prostě dávno rozdělili mimo jiné i podle profese a schopností. A tak jedni dělají to a jiní ono, a aby pak měli všichni od všeho tolik, kolik potřebují, musí se s tím obchodovat. Obchodování musí běžet jako po másle, aby bylo dost toho, co je potřeba. A pochopitelně je tedy potřeba mít i dost peněz, aby tu bylo čím platit, protože bez peněz obvykle nikdo nic nedostane.
    Dokud peníze máme a obchody nezejí prázdnotou, je dobře. Můžeme obchodovat s čímkoliv a s kýmkoliv, můžeme si dopřávat nejrůznější sortiment jak místní provenience, tak i z jakékoliv koutu naší planety. Nic není nemožné.
    A nemusíme vlastně nakupovat jenom v takzvaných kamenných obchodech. Podobné transakce se nabízejí už i na internetu, a můžeme si pro zboží, jak sami někam dojít, tak si ho nechat doručit dejme tomu na poštu nebo třeba přes kurýra až před své dveře.

    obchod s potravinami

    Obchodování je tedy dobrá věc. Za předpokladu, že tedy funguje. Což ale není zase až taková samozřejmost, jak by se snad kdekomu z nás mohlo zdát. Protože neviditelná ruka trhu sice zmůže ledacos, ale ani ona není všemocná. Do obchodování se může vměšovat kdekdo, může se tu komplikovat kdeco. A i na politice je vlastně závislé, zda a co si nakoupíme. Jak snadno zjistíte, když se rozhlédnete kolem sebe.
    Obchodníků máme sice dost, ale kolik z nich muselo zcela nebo částečně zavřít krám! A kdo ví, zda a kdy ho zase otevřou. A musíme doufat, že otevřou. Jinak bude s naší civilizací amen.

  • Bez obchodu by to nešlo

    Bez obchodu by to nešlo


    Aby mohli lidé v dnešní době normálně žít, potřebují spoustu věcí. A aby tu spoustu věcí měli, potřebují pochopitelně možnost si je někde koupit. Protože by bylo bláhové si myslet, že si dnes ještě někdo vystačí sám a že si pořídí to, co jsme si už dávno zvykli považovat za samozřejmost, svými vlastními silami. Kdo ví, kolik z našinců by si dokázalo zajistit aspoň existenční minimum nějaké té potravy, o něčem složitějším už ani nemluvě.

    pečivo v obchodě

    Lidé už se prostě dávno rozdělili mimo jiné i podle profese a schopností. A tak jedni dělají to a jiní ono, a aby pak měli všichni od všeho tolik, kolik potřebují, musí se s tím obchodovat. Obchodování musí běžet jako po másle, aby bylo dost toho, co je potřeba. A pochopitelně je tedy potřeba mít i dost peněz, aby tu bylo čím platit, protože bez peněz obvykle nikdo nic nedostane.
    Dokud peníze máme a obchody nezejí prázdnotou, je dobře. Můžeme obchodovat s čímkoliv a s kýmkoliv, můžeme si dopřávat nejrůznější sortiment jak místní provenience, tak i z jakékoliv koutu naší planety. Nic není nemožné.
    A nemusíme vlastně nakupovat jenom v takzvaných kamenných obchodech. Podobné transakce se nabízejí už i na internetu, a můžeme si pro zboží, jak sami někam dojít, tak si ho nechat doručit dejme tomu na poštu nebo třeba přes kurýra až před své dveře.

    obchod s potravinami

    Obchodování je tedy dobrá věc. Za předpokladu, že tedy funguje. Což ale není zase až taková samozřejmost, jak by se snad kdekomu z nás mohlo zdát. Protože neviditelná ruka trhu sice zmůže ledacos, ale ani ona není všemocná. Do obchodování se může vměšovat kdekdo, může se tu komplikovat kdeco. A i na politice je vlastně závislé, zda a co si nakoupíme. Jak snadno zjistíte, když se rozhlédnete kolem sebe.
    Obchodníků máme sice dost, ale kolik z nich muselo zcela nebo částečně zavřít krám! A kdo ví, zda a kdy ho zase otevřou. A musíme doufat, že otevřou. Jinak bude s naší civilizací amen.

  • Bez obchodu by to nešlo

    Bez obchodu by to nešlo


    Aby mohli lidé v dnešní době normálně žít, potřebují spoustu věcí. A aby tu spoustu věcí měli, potřebují pochopitelně možnost si je někde koupit. Protože by bylo bláhové si myslet, že si dnes ještě někdo vystačí sám a že si pořídí to, co jsme si už dávno zvykli považovat za samozřejmost, svými vlastními silami. Kdo ví, kolik z našinců by si dokázalo zajistit aspoň existenční minimum nějaké té potravy, o něčem složitějším už ani nemluvě.

    pečivo v obchodě

    Lidé už se prostě dávno rozdělili mimo jiné i podle profese a schopností. A tak jedni dělají to a jiní ono, a aby pak měli všichni od všeho tolik, kolik potřebují, musí se s tím obchodovat. Obchodování musí běžet jako po másle, aby bylo dost toho, co je potřeba. A pochopitelně je tedy potřeba mít i dost peněz, aby tu bylo čím platit, protože bez peněz obvykle nikdo nic nedostane.
    Dokud peníze máme a obchody nezejí prázdnotou, je dobře. Můžeme obchodovat s čímkoliv a s kýmkoliv, můžeme si dopřávat nejrůznější sortiment jak místní provenience, tak i z jakékoliv koutu naší planety. Nic není nemožné.
    A nemusíme vlastně nakupovat jenom v takzvaných kamenných obchodech. Podobné transakce se nabízejí už i na internetu, a můžeme si pro zboží, jak sami někam dojít, tak si ho nechat doručit dejme tomu na poštu nebo třeba přes kurýra až před své dveře.

    obchod s potravinami

    Obchodování je tedy dobrá věc. Za předpokladu, že tedy funguje. Což ale není zase až taková samozřejmost, jak by se snad kdekomu z nás mohlo zdát. Protože neviditelná ruka trhu sice zmůže ledacos, ale ani ona není všemocná. Do obchodování se může vměšovat kdekdo, může se tu komplikovat kdeco. A i na politice je vlastně závislé, zda a co si nakoupíme. Jak snadno zjistíte, když se rozhlédnete kolem sebe.
    Obchodníků máme sice dost, ale kolik z nich muselo zcela nebo částečně zavřít krám! A kdo ví, zda a kdy ho zase otevřou. A musíme doufat, že otevřou. Jinak bude s naší civilizací amen.