Blog

Počítat se našinec obvykle naučí už v útlém věku. A k tomu, aby si poradil s čísly, která se mu objeví na výplatní pásce, mu v podstatě stačí několik počátečních tříd základní školy.
Ovšem přesto má nejednou i vysoce kvalifikovaný člověk problémy s počty, a to, když má zajistit, aby jeho výdaje nepřesáhly jeho příjmy. Ať někdo takový počítá sebeusilovněji, nejednou mu neustále vychází, že zkrátka není možné z jeho příjmů uhradit vše, co je potřeba si pořídit, a tedy i financovat.

Ovšem jak všichni dobře víme, není to vždy zaviněno neznalostmi takových lidí. Někdy je prostě faktem, že si člověk nepřijde na takové peníze, aby se z nich dalo normálně žít. A když to nelze zařídit jinak, uvažuje se o vzetí si nějaké té půjčky.
Někdy je půjčka zkrátka tím jediným možným řešením, nejednou je jenom s využitím této alternativy život zvládnutelný.
Ovšem, než se člověk nějaké finanční instituci upíše, měl by mít na paměti skutečnost, že se u půjčky nejedná o žádný dar. A že se tato bude zaručeně muset vrátit, a to tak, jak bude sjednáno ve smlouvě. A proto by se měl člověk zajímat o všechny parametry toho, o co má zájem.

Důležité jsou tu pochopitelně úroky, vyjadřované obvykle v procentech. Ovšem jakkoliv je toto číslo důležité, není záhodno se řídit pouze jím. Protože tu kromě úroků bývají i nejrůznější další s půjčkou spojené výdaje, různé poplatky, a ty mohou celkovou cenu půjčky klidně i citelně navýšit. A tak je daleko zásadnější orientovat se podle RPSN, tedy podle údaje, který udává, kolik přeplatíme celkově, se vším všudy.
Dále se nesmíme spoléhat jen na to, že jsou tu úroky a další platby třeba i docela nízké. Protože výhodnost je tu jenom relativním pojmem. Hlavní je situace, v níž dlužník je a bude. Protože pro někoho není problémem zaplatit i úročení ve výši desítek procent, zatímco pro jiného může být i menší cifra problémem.
A proto bychom si měli půjčovat výhradně s rozmyslem a jen je-li to nutné. Nejlepší půjčka je vždy žádná půjčka.

Počítat se našinec obvykle naučí už v útlém věku. A k tomu, aby si poradil s čísly, která se mu objeví na výplatní pásce, mu v podstatě stačí několik počátečních tříd základní školy.
Ovšem přesto má nejednou i vysoce kvalifikovaný člověk problémy s počty, a to, když má zajistit, aby jeho výdaje nepřesáhly jeho příjmy. Ať někdo takový počítá sebeusilovněji, nejednou mu neustále vychází, že zkrátka není možné z jeho příjmů uhradit vše, co je potřeba si pořídit, a tedy i financovat.

Ovšem jak všichni dobře víme, není to vždy zaviněno neznalostmi takových lidí. Někdy je prostě faktem, že si člověk nepřijde na takové peníze, aby se z nich dalo normálně žít. A když to nelze zařídit jinak, uvažuje se o vzetí si nějaké té půjčky.
Někdy je půjčka zkrátka tím jediným možným řešením, nejednou je jenom s využitím této alternativy život zvládnutelný.
Ovšem, než se člověk nějaké finanční instituci upíše, měl by mít na paměti skutečnost, že se u půjčky nejedná o žádný dar. A že se tato bude zaručeně muset vrátit, a to tak, jak bude sjednáno ve smlouvě. A proto by se měl člověk zajímat o všechny parametry toho, o co má zájem.

Důležité jsou tu pochopitelně úroky, vyjadřované obvykle v procentech. Ovšem jakkoliv je toto číslo důležité, není záhodno se řídit pouze jím. Protože tu kromě úroků bývají i nejrůznější další s půjčkou spojené výdaje, různé poplatky, a ty mohou celkovou cenu půjčky klidně i citelně navýšit. A tak je daleko zásadnější orientovat se podle RPSN, tedy podle údaje, který udává, kolik přeplatíme celkově, se vším všudy.
Dále se nesmíme spoléhat jen na to, že jsou tu úroky a další platby třeba i docela nízké. Protože výhodnost je tu jenom relativním pojmem. Hlavní je situace, v níž dlužník je a bude. Protože pro někoho není problémem zaplatit i úročení ve výši desítek procent, zatímco pro jiného může být i menší cifra problémem.
A proto bychom si měli půjčovat výhradně s rozmyslem a jen je-li to nutné. Nejlepší půjčka je vždy žádná půjčka.

Počítat se našinec obvykle naučí už v útlém věku. A k tomu, aby si poradil s čísly, která se mu objeví na výplatní pásce, mu v podstatě stačí několik počátečních tříd základní školy.
Ovšem přesto má nejednou i vysoce kvalifikovaný člověk problémy s počty, a to, když má zajistit, aby jeho výdaje nepřesáhly jeho příjmy. Ať někdo takový počítá sebeusilovněji, nejednou mu neustále vychází, že zkrátka není možné z jeho příjmů uhradit vše, co je potřeba si pořídit, a tedy i financovat.

Ovšem jak všichni dobře víme, není to vždy zaviněno neznalostmi takových lidí. Někdy je prostě faktem, že si člověk nepřijde na takové peníze, aby se z nich dalo normálně žít. A když to nelze zařídit jinak, uvažuje se o vzetí si nějaké té půjčky.
Někdy je půjčka zkrátka tím jediným možným řešením, nejednou je jenom s využitím této alternativy život zvládnutelný.
Ovšem, než se člověk nějaké finanční instituci upíše, měl by mít na paměti skutečnost, že se u půjčky nejedná o žádný dar. A že se tato bude zaručeně muset vrátit, a to tak, jak bude sjednáno ve smlouvě. A proto by se měl člověk zajímat o všechny parametry toho, o co má zájem.

Důležité jsou tu pochopitelně úroky, vyjadřované obvykle v procentech. Ovšem jakkoliv je toto číslo důležité, není záhodno se řídit pouze jím. Protože tu kromě úroků bývají i nejrůznější další s půjčkou spojené výdaje, různé poplatky, a ty mohou celkovou cenu půjčky klidně i citelně navýšit. A tak je daleko zásadnější orientovat se podle RPSN, tedy podle údaje, který udává, kolik přeplatíme celkově, se vším všudy.
Dále se nesmíme spoléhat jen na to, že jsou tu úroky a další platby třeba i docela nízké. Protože výhodnost je tu jenom relativním pojmem. Hlavní je situace, v níž dlužník je a bude. Protože pro někoho není problémem zaplatit i úročení ve výši desítek procent, zatímco pro jiného může být i menší cifra problémem.
A proto bychom si měli půjčovat výhradně s rozmyslem a jen je-li to nutné. Nejlepší půjčka je vždy žádná půjčka.

Počítat se našinec obvykle naučí už v útlém věku. A k tomu, aby si poradil s čísly, která se mu objeví na výplatní pásce, mu v podstatě stačí několik počátečních tříd základní školy.
Ovšem přesto má nejednou i vysoce kvalifikovaný člověk problémy s počty, a to, když má zajistit, aby jeho výdaje nepřesáhly jeho příjmy. Ať někdo takový počítá sebeusilovněji, nejednou mu neustále vychází, že zkrátka není možné z jeho příjmů uhradit vše, co je potřeba si pořídit, a tedy i financovat.

Ovšem jak všichni dobře víme, není to vždy zaviněno neznalostmi takových lidí. Někdy je prostě faktem, že si člověk nepřijde na takové peníze, aby se z nich dalo normálně žít. A když to nelze zařídit jinak, uvažuje se o vzetí si nějaké té půjčky.
Někdy je půjčka zkrátka tím jediným možným řešením, nejednou je jenom s využitím této alternativy život zvládnutelný.
Ovšem, než se člověk nějaké finanční instituci upíše, měl by mít na paměti skutečnost, že se u půjčky nejedná o žádný dar. A že se tato bude zaručeně muset vrátit, a to tak, jak bude sjednáno ve smlouvě. A proto by se měl člověk zajímat o všechny parametry toho, o co má zájem.

Důležité jsou tu pochopitelně úroky, vyjadřované obvykle v procentech. Ovšem jakkoliv je toto číslo důležité, není záhodno se řídit pouze jím. Protože tu kromě úroků bývají i nejrůznější další s půjčkou spojené výdaje, různé poplatky, a ty mohou celkovou cenu půjčky klidně i citelně navýšit. A tak je daleko zásadnější orientovat se podle RPSN, tedy podle údaje, který udává, kolik přeplatíme celkově, se vším všudy.
Dále se nesmíme spoléhat jen na to, že jsou tu úroky a další platby třeba i docela nízké. Protože výhodnost je tu jenom relativním pojmem. Hlavní je situace, v níž dlužník je a bude. Protože pro někoho není problémem zaplatit i úročení ve výši desítek procent, zatímco pro jiného může být i menší cifra problémem.
A proto bychom si měli půjčovat výhradně s rozmyslem a jen je-li to nutné. Nejlepší půjčka je vždy žádná půjčka.

Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
Takovýmto platbám se říká daně.
Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
Takovýmto platbám se říká daně.
Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
Takovýmto platbám se říká daně.
Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
Takovýmto platbám se říká daně.
Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
Takovýmto platbám se říká daně.
Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!

Každý odborník dobře radí a každý moudrý člověk přinejmenším zčásti akceptuje to, že by se nemělo utrácet za vyslovené hlouposti. Lidé by měli být v otázkách financí zodpovědní a měli by hradit to, co potřebují, a za něco navrch utrácet pouze v případě, že na to mají zbytečné peníze a že jim to přinese nějaký žádoucí efekt.
Souhlasíte, že je to moudré? Předpokládám, že ano. Ten, kdo si kupuje přednostně to, čeho je mu nezbytně zapotřebí, a občas si eventuálně v rámci svých možností dopřeje i něco navíc, co mu život usnadní či zpříjemní, koná dobře, na rozdíl od toho, kdo platí za vyslovené nesmysly a tím sám ohrožuje svoji ekonomickou situaci.

Ovšem zatímco je moudré neutrácet za hlouposti, zbytečnosti nebo i vyslovené nesmysly, jsou lidé vlastně nuceni k tomu, aby za ně platili. Skoro každý z nás, a to i ten nejinteligentnější, utrácí i za to, co mu není k ničemu, ba nejednou i za to, co ho poškozuje. Je to nelogické, ale je to tak.
Takovýmto platbám se říká daně.
Jistě, je pochopitelné, že lidé potřebují stát a že takový stát nemůže fungovat bez peněz a tato instituce nemůže nikam chodit do zaměstnání, to znamená, že si ji lidé musí financovat. Tím však bohužel logika končí.

Jak se totiž můžeme sami přesvědčit, vybere stát na nejrůznějších daních od lidí skutečně velké peníze, jež by každý z nás dokázal smysluplně využít, pak je hodí do jednoho pytle zvaného státní rozpočet, a začne rozhazovat. Něco se dá na policii, a to je moudré. Potřebujeme instituci, která tu zajistí alespoň elementární pořádek. Něco se utratí za armádu. Tato je v současnosti sice téměř nepotřebná, ale jeden nikdy neví, kdy bude třeba bránit se nebo sehnat někoho, kdo by byl v mimořádných situacích nasazen při činnostech, jež jsou významné. Něco se utratí za školství, něco za zdravotnictví, něco za pomoc nemocným či postiženým lidem, něčím se pomůže těm, kdo dočasně nemají práci, něčím se může přispět penzistům.
Ale pak jsou tu i hory peněz vynaložených na nesmysly. A je smutné, že nikdo z lidí nemůže říci, za co chce své daně vynaložit. Protože to by se ušetřilo, kdyby lidé mohli platit jen za to, co chtějí a potřebují!