Pokud se někdo rozhodne začít s podnikáním, tedy osamostatnit se, může tak učinit. Proč by také nemohl, že? Zákony této země to umožňují, samozřejmě v jejich rámci, a pokud se na to někdo cítí, ať se do toho klidně pustí.
Ovšem, než tak dotyčný učiní, měl by vše důkladně zvážit. Protože to, že se někdo stane soukromníkem, ještě automaticky neznamená, že bude úspěšný, že si poradí se všemi nástrahami, jež ho tu mohou potkat, a že dokáže dosáhnout toho, co si předsevzal.
Každého totiž samo sebou láká představa, že mu nikdo nebude stát za zády, že mu nikdo nebude přikazovat, co a jak má dělat, ba že to bude možná naopak on, kdo bude komandovat svoje podřízené, své zaměstnance. Každému se může líbit představa toho, že si bude moci klidně vydělávat i značné sumy peněz, daleko vyšší než nějaké tabulkové platy ve státní sféře, každému může přijít vhod, že bude moci chodit do práce, když se mu zlíbí, a podle libosti z této zase bude moci kdykoliv odejít.
Jenže to je jenom ta líbivá stránka, kterou soukromé podnikání má. Jenže stejně jako všude jinde je i zde ona pověstná odvrácená strana mince, to, co zase až tak dobře nevypadá. Ten, kdo se chce do podnikání pustit, totiž musí zároveň sehnat peníze na to, aby to vůbec rozjel. Což jsou nejednou i nemalé částky, které ne každý má a které ne každému někde v bance půjčí.
Pak leckomu neznalému stavu věcí nedochází často ani to, že soukromý podnikatel nedostává nic zadarmo, nic mu není automaticky garantováno. A pokud si má vydělat na živobytí, musí se nejednou hodně ohánět, musí shánět zákazníky, prosadit se mezi konkurencí, zviditelňovat se, vést účetnictví a mít přehled o všemožných daních a jiných odvodech, musí mít nejedno úřední povolení, nejednu revizi či jinou ‚bumážku‘. A musí sledovat a dodržovat ‚pravidla hry‘, jež se nejednou mění i přímo za pochodu.
A je toho ještě mnoho, co se k podnikání pojí. A to vše je třeba zvládnout dříve, než to začne ‚sypat‘. Pokud to vůbec sypat začne.
