Sotva člověk dospěje a ukončí proces svého vzdělávání, zapojuje se obvykle do pracovního procesu. Činíme tak my lidé naprosto automaticky, pokud jsme pochopitelně práceschopní a této se neštítící. A samozřejmě tak činíme jenom tehdy, když se nám tuto podaří najít.
Činíme tak v zásadě z jednoho jediného důvodu, jenž je společný nám všem, plus někteří z nás i z důvodů dalších. Tím, co nás všechny spojuje, co každého motivuje k činnosti nazývané práce, je fakt, že si touto vyděláváme peníze, jež jsou zdrojem našeho živobytí. Bez takových peněz se – jak se na tom určitě všichni shodneme – neobejdeme, tyto jsou k životu nezbytné.
A ten, kdo pracuje by je měl mít, zatímco ten nepracující nikoliv. A jakkoliv dobře víme, že tomu tak není, že i ti pracující dostávají nejednou za své výkony jen učiněnou almužnu a ve zkrachovalých firmách třeba dokonce nic, a současně i ti nepracující dostanou aspoň nějaké ty sociální dávky, je jisté, že se pracujícím lidem obvykle daří po ekonomické stránce lépe než těm ostatním. A tak by tomu mělo i být.
Když lidé chodí do práce, vytvářejí tím obvykle něco, co společnost potřebuje. Co se prodá a následně smění za něco jiného, rovněž potřebného. Tedy má to tak být, i když určitě každý z nás zná nějaké případy, kdy lidé vykonávají práci, jež nemá žádoucí efekt, případně jež dokonce lidem spíše vadí, než aby jim byla nějak užitečná. Ale i tak už to dnes chodí.
Někdo se v takové práci živí rukama a někdo hlavou. Ale někdo bohužel i ústy. A zatímco se dají první dva způsoby považovat za chvályhodné a užitečné, v tom posledním by mělo často platit okřídlené lidové moudro, že ‚kdo se nestydí za hubu, dostane do ní anebo přes hubu‘. K čemuž také nejednou dojde.
Ale ať pracujeme kdekoliv a děláme tam cokoliv, co má smysl, je to dobře. Protože práce šlechtí člověka a současně nám poskytuje i absolutní většinu toho, co lidská společnost má. Kdybychom někde jenom seděli na svém pozadí, neměli bychom nic z toho, co je nám dopřáváno. A to by nebyl hezký život.
