Pro nikoho, kdo se o to aspoň trochu zajímá, není žádným tajemstvím, že se situace v naší ekonomice už dlouhodobě horší a horší. Zatímco jsme se po devětaosmdesátém roce chlubili svým premiantstvím mezi zeměmi na východ od železné opony, nyní už se dá použít spíše rčení ‚kdeže loňské sněhy jsou‘.
I v poměrně nedávných takzvaných dobrých časech nás naši nejmocnější zadlužovali rok co rok v řádu desítek miliard s tím, že prý jsme málo zadlužení a můžeme si to tedy dovolit, nyní, v dobách zlých, je náš státní rozpočet podoben přímo katastrofě.
Už letos se propracujeme na dluh v zamýšlené výši půl bilionu korun, a na konci roku příštího se máme dostat prý na 2439 miliard korun státního dluhu, plus možná ještě výš, pokud projdou některé teprve navrhované daňové změny. Naše vláda nás tak hodlá v příštím roce zadlužit ještě o stovky miliard víc než letos, kdy je rozpočet podoben spíše hororu než výsledku práce schopných státníků, a to se vlastně ještě ani neví, jaká bude letošní konečná výše státního dluhu a kolik si tedy bude náš stát muset půjčit. I když je pochopitelné, že ono slovo ‚muset‘ tu nesedí, protože k tomu naše politiky vlastně nikdo nenutí.
Proč jsme letos dopadli tak katastrofálně a příští rok to bude ještě horší? Oficiálně se to, jak známo, svádí na koronavirovou pandemii. Proč? Protože je to vlastně docela pohodlné. Lidé se zastraší jakousi chorobou, kdeco se jim kvůli tomu zakáže, připraví se o příjmy a pak musí na zadlužování státu mlčet, protože je to přece hodný tatíček stát, jenž je ‚nenechá padnout‘, jenž jim přihraje nějakou tu almužnu dejme tomu v podobě ošetřovného, jednorázového úplatku (totiž prý příplatku) k důchodům a podobně. A kdyby se to někomu nelíbilo? Pak je prý nebezpečný a zakáže se mu shromažďovat.
A co slyšíme v dnešních dnech navíc? Že jestli prý s tím nechce menší koaliční partner vládnoucího hnutí nic mít, může z vlády obejít. Velká strana odešlé ministry nahradí svými odborníky a pojede se dál. A skončí to stejnou katastrofou jako kdysi v podobné situaci. Kdy zaznělo ono známé: „Právě jsem se vrátil z Hradu…“ A všichni víme, jak to (nejen) po ekonomické stránce dopadlo.
