Jestli je mezi lidmi nejednou něco vděčným tématem k rozhovorům, je to práce. Vždyť si jenom uvědomte, kolikrát jste se o ní i vy s někým bavili. A to bez ohledu na to, zda s nadšením v hlase a planoucíma očima, případně s pýchou, nebo naopak způsobem, jenž na vaší práci nenechal nit suchou, jak se říká.
O práci se nejednou bavíme, a to jak s lidmi, kteří jsou nám blízcí nebo dokonce i nejbližší, tak i s naprostými cizinci, s nimiž potřebujeme nalézt nějaké společné téma k hovoru. Práce je totiž něco, co postihuje podstatnou část naší společnosti a o čem ví dokonce i ti největší nemakačenkové své, a proto se o ní dá vlastně diskutovat celé dlouhé hodiny.
Ovšem práce pochopitelně není od toho, aby se o ní diskutovalo, jakkoliv je i toto někdy důležité. Práce je od toho, aby ji lidé odvedli. A to jak pro blaho své, tak i pro blaho těch ostatních. Protože oč u práce vlastně jde? Jde především o to, aby člověk poskytl ostatním výsledky svého snažení, v němž je dobrý, a sám si za to zasloužil odpovídající výplatu, peníze, jež může sám směnit za to, co mu mohou nabídnout ostatní.
Bez práce bychom – jak z uvedeného vyplývá – neměli my lidé vlastně skoro nic. Měli bychom to, co nám poskytuje matička příroda, a i to jenom tehdy, když bychom měli štěstí a nachomýtnuli se k tomu dříve než někdo jiný. Zatímco díky práci jsme vyspělí, díky práci máme i to, co bychom jinak nikdy nezískali.
A proto by měli všichni práceschopní lidé přiložit ruku k dílu. Jistě, zní to jako klišé z dob, kdy měl každý z nás právo na práci i povinnost pracovat, a kdy se nejednou sice chodilo do práce, ale tam už se moc nepracovalo, ale je to nesporná a neměnná pravda. Bez práce prostě nejsou koláče, ale ani jiné zboží a služby.
A proto jeden dělá to a druhý ono. A když to pak dáme dohromady, máme se, jak bychom se jinak neměli.
