Když za úsvitu nebo dokonce ještě dříve vstáváme, abychom šli do práce, obvykle v skrytu duše závidíme těm, kdo tak činit nemusí. Kolikrát nás jenom v takových chvílích napadne, jak by bylo skvělé, kdybychom byli nezaměstnanými! Mohli bychom se povalovat, nicnedělat, a to by byla krása!
Jenže kdyby k tomu došlo, dříve nebo později bychom dospěli k poznání, že to také zase až tak dokonalé není. Protože bychom ušetřili spoustu energie, měli bychom poklidnější život, jenže by se to finančně podepsalo na naší situaci. A nikdo z nás pochopitelně nechce být chudý.
A proto do práce chodíme, ať už je pro nás tato, jakkoliv příjemná nebo naopak. Chodíme do ní, protože je to pro normální lidi jediný způsob vydělání si na sebe samotné.
Někdo pracuje rukama, někdo pro změnu hlavou, někdo má profesi atraktivní a ve společnosti uznávanou, zatímco jiný, aby se za ni pomalu styděl. Někdo pracuje v teple kanceláře, zatímco jiný třeba i pod širým nebem, někdo si v práci neušpiní ruce, zatímco jiný z ní přichází jako kominík, někdo dělá to a jiný ono.
Ale to je vlastně jedno. Ať dělá každý to, co umí, co zvládá, k čemu má předpoklady. Hlavní je, aby mělo takové počínání smysl, aby toto přinášelo nějaký užitek. Protože práce, jež je zbytečná, neuspokojí ani společnost, ani toho, kdo ji vykonává.
Když tedy pracujeme, děláme obvykle smysluplnou činnost. A díky ní si přicházíme na nějaké peníze, na výplatu, což nám následně umožňuje využívat plody práce těch ostatních. Kteří musí rovněž pracovat, a to proto, aby si mohli pro změnu dopřávat plody práce naší.
A na tomto principu vlastně funguje celá ekonomika, potažmo společnost, stát nebo i celý svět. Díky tomu můžeme my lidé žít jako lidé. Což by se nám jinak nepodařilo, protože bez práce by nebyla nabídka zboží a služeb, a bez toho bychom jako lidstvo neobstáli.
