Pokud to zevšeobecníme, začínají lidé život tím, že se vzdělávají v nejrůznějších školách, končí svůj život důchodem, a mezi tím se věnují činnosti zvané práce. Tak už tomu obvykle bývá, pomineme-li takové situace, jako jsou dejme tomu nezaměstnanost, pracovní neschopnost, invalidita a podobně.
Lidé zkrátka nemalou část života pracují. Za minulého režimu se tradovalo třeba to, že prací lidé splácejí společnosti svůj dluh, spočívající právě v možnosti absolvovat školu, užívat si penze nebo jiných ‚socialistických výdobytků‘, že se pracuje pro blaho všech a podobně. A jak my všichni, kdo jsme tu dobu zažili, víme, neměla podobná tvrzení nejednou zase až tak reálný základ.
Protože pracovat museli i ti, jimž se zrovna vysokého vzdělání nedostalo, práce mnohých nevedla k dosažení ničího blaha a nejednou byli ti, kdo pracovali, svou profesí i trestáni za to, že nebyli zrovna loajální režimu. O tom, co si tehdy lidé mohli myslet třeba o onom zprofanovaném ‚čest práci‘ už ani nemluvě.
Dnes už je doba o poznání normálnější. A tak už nikdo nesplácí svou prací pomyslný dluh, ale naopak si vydělává na to, aby mohl žít bez toho, že by visel ostatním na krku, každý tu pracuje především proto, aby se dobře vedlo jemu samotnému. Práce sice zůstala pro většinu z nás povinností, protože bychom se bez této neuživili, ale povinností dobrovolnou. Nikdo už nás dnes nenutí, abychom pracovali po celý život, a nikdo také nemá právo rozhodovat direktivně o tom, co kdo smí nebo nesmí v životě dělat.
Každý si dnes může hledat takové pracovní uplatnění, jaké považuje za ideální nebo aspoň snesitelné. Čímž je to dnes lepší než kdysi. Ovšem současně nikdo nemá jistotu, že ideální nebo aspoň trochu akceptovatelnou práci sežene, třeba kvůli neviditelné ruce trhu, na němž si vybírá nejen ten, kdo zaměstnání shání, ale i ten, kdo ho nabízí.
Ale každý by se určitě měl postarat, aby nějakou práci našel a dokázal se jí uživit. Za což si tato svou čest zaslouží.
