Blog

O tom, že daně slouží k tomu, aby se jimi hradilo to, co souvisí s chodem státu, víme nejspíše všichni. O tom, že se platí daně lecjaké, máme povědomí též. Ale troufám si tvrdit, že když vám položím několik jenom zdánlivě banálních otázek, nedokážete dostatečně fundovaně odpovědět. A to je na mou věru špatně, to není v žádném případě v pořádku.

1. Řekněte mi, co že se konkrétně z daní platí.
2. Řekněte mi, z čeho všeho se daně odvádějí.
3. Řekněte mi, které daně přesně platíte vy osobně.
4. A řekněte mi, v jaké jsou tyto výši.

Překvapení, že?

Na první otázku možná dokážete odpovědět, že se z těchto platí armáda, policie, státní školství, část zdravotnictví, politická reprezentace, oprava komunikací nebo ekologie, ale dál už toho asi moc nevymyslíte. A to je špatné. Protože když už na něco musíte přispívat a přispíváte, měli byste vědět, na co. Takto vyhazujete peníze a nevíte, na co za ně vůbec máte přesně nárok.

U druhé otázky vás asi napadnou daně z příjmu, z nemovitosti a DPH, možná i nějaké ty odvody na sociální pojištění, ale tím nejspíše skončíte. A nevědomost nejenže hříchu nečiní, ale přímo k hříchu nabádá. Ty, kdo na to při odírání lidí spoléhají.

A nevědět ani pořádně, z čeho všeho jsou vám vlastně vaše peníze strhávány, je určitě rovněž špatné. To, že nevíte, z čeho platíte, nahrává těm, kdo vás odírají. Jakkoliv to kromě hlasování ve volbách legálně nemůžete ovlivnit.

A že nevíte, kolik za co přesně odvádíte? To je to úplně nejhorší. Protože podobné počínání se u nás už dlouho pranýřuje u pochybných obchodníků označovaných za takzvané ‚šmejdy‘ a každý se mu může a má bránit. Jenže u daní je tomu jinak. Ty by měly být vybírány státem pro stát, tedy pro každého z nás. A každý by měl vědět, kolik za co platí. Aby věděl, zda o to stojí a zda to stojí za to. Není-li tomu totiž tak, jsou vlastně ti, kdo nám daně stanovují v takto komplikované podobě, těmi největšími šmejdy.

O tom, že daně slouží k tomu, aby se jimi hradilo to, co souvisí s chodem státu, víme nejspíše všichni. O tom, že se platí daně lecjaké, máme povědomí též. Ale troufám si tvrdit, že když vám položím několik jenom zdánlivě banálních otázek, nedokážete dostatečně fundovaně odpovědět. A to je na mou věru špatně, to není v žádném případě v pořádku.

1. Řekněte mi, co že se konkrétně z daní platí.
2. Řekněte mi, z čeho všeho se daně odvádějí.
3. Řekněte mi, které daně přesně platíte vy osobně.
4. A řekněte mi, v jaké jsou tyto výši.

Překvapení, že?

Na první otázku možná dokážete odpovědět, že se z těchto platí armáda, policie, státní školství, část zdravotnictví, politická reprezentace, oprava komunikací nebo ekologie, ale dál už toho asi moc nevymyslíte. A to je špatné. Protože když už na něco musíte přispívat a přispíváte, měli byste vědět, na co. Takto vyhazujete peníze a nevíte, na co za ně vůbec máte přesně nárok.

U druhé otázky vás asi napadnou daně z příjmu, z nemovitosti a DPH, možná i nějaké ty odvody na sociální pojištění, ale tím nejspíše skončíte. A nevědomost nejenže hříchu nečiní, ale přímo k hříchu nabádá. Ty, kdo na to při odírání lidí spoléhají.

A nevědět ani pořádně, z čeho všeho jsou vám vlastně vaše peníze strhávány, je určitě rovněž špatné. To, že nevíte, z čeho platíte, nahrává těm, kdo vás odírají. Jakkoliv to kromě hlasování ve volbách legálně nemůžete ovlivnit.

A že nevíte, kolik za co přesně odvádíte? To je to úplně nejhorší. Protože podobné počínání se u nás už dlouho pranýřuje u pochybných obchodníků označovaných za takzvané ‚šmejdy‘ a každý se mu může a má bránit. Jenže u daní je tomu jinak. Ty by měly být vybírány státem pro stát, tedy pro každého z nás. A každý by měl vědět, kolik za co platí. Aby věděl, zda o to stojí a zda to stojí za to. Není-li tomu totiž tak, jsou vlastně ti, kdo nám daně stanovují v takto komplikované podobě, těmi největšími šmejdy.

O tom, že daně slouží k tomu, aby se jimi hradilo to, co souvisí s chodem státu, víme nejspíše všichni. O tom, že se platí daně lecjaké, máme povědomí též. Ale troufám si tvrdit, že když vám položím několik jenom zdánlivě banálních otázek, nedokážete dostatečně fundovaně odpovědět. A to je na mou věru špatně, to není v žádném případě v pořádku.

1. Řekněte mi, co že se konkrétně z daní platí.
2. Řekněte mi, z čeho všeho se daně odvádějí.
3. Řekněte mi, které daně přesně platíte vy osobně.
4. A řekněte mi, v jaké jsou tyto výši.

Překvapení, že?

Na první otázku možná dokážete odpovědět, že se z těchto platí armáda, policie, státní školství, část zdravotnictví, politická reprezentace, oprava komunikací nebo ekologie, ale dál už toho asi moc nevymyslíte. A to je špatné. Protože když už na něco musíte přispívat a přispíváte, měli byste vědět, na co. Takto vyhazujete peníze a nevíte, na co za ně vůbec máte přesně nárok.

U druhé otázky vás asi napadnou daně z příjmu, z nemovitosti a DPH, možná i nějaké ty odvody na sociální pojištění, ale tím nejspíše skončíte. A nevědomost nejenže hříchu nečiní, ale přímo k hříchu nabádá. Ty, kdo na to při odírání lidí spoléhají.

A nevědět ani pořádně, z čeho všeho jsou vám vlastně vaše peníze strhávány, je určitě rovněž špatné. To, že nevíte, z čeho platíte, nahrává těm, kdo vás odírají. Jakkoliv to kromě hlasování ve volbách legálně nemůžete ovlivnit.

A že nevíte, kolik za co přesně odvádíte? To je to úplně nejhorší. Protože podobné počínání se u nás už dlouho pranýřuje u pochybných obchodníků označovaných za takzvané ‚šmejdy‘ a každý se mu může a má bránit. Jenže u daní je tomu jinak. Ty by měly být vybírány státem pro stát, tedy pro každého z nás. A každý by měl vědět, kolik za co platí. Aby věděl, zda o to stojí a zda to stojí za to. Není-li tomu totiž tak, jsou vlastně ti, kdo nám daně stanovují v takto komplikované podobě, těmi největšími šmejdy.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.

Jakmile někdo zjistí, že mu jeho finanční prostředky nevystačí na to, aby si za ně pořídil vše, co si za ně pořídit potřebuje a chce, není mu logicky zrovna nejlépe na duchu. Nikdo se přece nechce dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně omezovat. Jenže v nouzi to zkrátka jinak nejde. A pokud už si někdo podobný nechce utahovat opasek více, než je pro něj snesitelné, bere si půjčky. Stejně jako si bere půjčky ten, kdo si potřebuje pořídit něco mimořádně drahého, na co by jinak šetřil déle, než jak dlouho si může na pořízení si tohoto počkat, čímž mám na mysli třeba dům, byt, vozidlo a podobně.

Půjčky tak pomáhají lidem řešit vlastní nedostatek finančních prostředků využitím peněz někoho jiného, jež momentálně leží nevyužity ladem. Což se na první pohled zdá být skvělým řešením. Jenže i když tomu tak někdy opravdu je, jindy to takové být vůbec nemusí. A sice proto, že půjčky nejsou charita, těmi se ti, kdo je poskytují, živí, a tudíž se zde musí dodržovat pravidla, jež mohou být velice různorodá, a ne vždy u nich lze hovořit o výhodnosti.
A tak je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda si je skutečně třeba půjčit, a pokud už ano, na jakou z nabízejících se půjček vsadit. Protože se tyto liší nejen v tom, kdo je nabízí a jak se tyto nazývají, respektive k čemu jsou použitelné, ale zamyslet se je třeba i nad tím, zda se všechna jejich pravidla podaří vyplnit a zda jsou tato akceptovatelná.

A teprve po takovém zamyšlení se je rozumné přistoupit k úvahám o tom, zda si takovou půjčku vzít. Zda je skutečně natolik důležitá, aby s ní člověk spojil svůj osud. Vždyť i ta nejvýhodnější z nabídek má i svá mínus, přinejmenším to, že se tím ten, kdo si půjčuje, dostává tomu, kdo finanční prostředky poskytuje, do rukou. A stává se na něm do jisté míry závislým. A závislosti, jak známo zpravidla nepřinášejí mnoho pozitiv, spíše škodí, než prospívají. A když už má být někdo závislý, mělo by to stát za to.