Blog

Pro to, aby se člověk stal soukromým podnikatelem, stačí vlastně učinit jenom docela málo. Ale jenom bláhovec by si myslel, že je to něco docela jednoduchého, vrhnout se na podnikání. A to proto, že ten, kdo by neměl v počátcích nic než iluze, by se nejspíše záhy změnil ze soukromníka v dlužníka, a nakonec třeba i v naprostého bankrotáře. Protože předsevzetí stát se podnikatelem ještě nestačí k tomu, aby byl někdo podnikatelem úspěšným. Pro to je toho třeba učinit daleko více. A na co by se tu rozhodně nemělo zapomenout?

V první řadě by se měl člověk pustit výhradně do podnikání v oboru, kterému rozumí. Pokud totiž někdo touží po změně a vsadí na docela odlišný obor, který mu nic neříká, nadělá logicky celou řadu chyb, jež se mu v konečném důsledku s velkou pravděpodobností vymstí. Nejlepší je tedy dělat to, co se člověk už dříve naučil, a rozhodně se dá tvrdit, že je ku prospěchu i co nejdelší praxe v oboru.

Dále je třeba vsadit na obor, který má dostatečnou perspektivu a všechny nezbytné podmínky pro svůj zdar. Kdybychom si to ukázali na extrémních názorných příkladech, pak je logické, že se nikdo neuživí v cimrmanovské hospodě na mýtince, že neuspěje kadeřník v místech obývaných výlučně ‚přírodními skinheady‘ a podobně. Provozovat živnost, která nenalezne klienty nebo které v místě scházejí dejme tomu i zdroje energie, surovin, vhodný objekt či kvalifikovaní zaměstnanci, je hloupost.

A dále je také třeba od počátku kalkulovat. Vědět, kolik bude stát rozjezd firmy, kolik její následný provoz, a nakolik vysoké tu budou příjmy a zisk. Protože živnost se musí vyplácet, tu stát ani nikdo jiný dotovat nebude.

Čímž ale rozhodně nechci nikoho od soukromého podnikání odrazovat. Kdo má zájem, ať se do toho klidně pustí. Třeba ať se do toho vrhne i po hlavě. Ale rozhodně ne bezhlavě.

Pro to, aby se člověk stal soukromým podnikatelem, stačí vlastně učinit jenom docela málo. Ale jenom bláhovec by si myslel, že je to něco docela jednoduchého, vrhnout se na podnikání. A to proto, že ten, kdo by neměl v počátcích nic než iluze, by se nejspíše záhy změnil ze soukromníka v dlužníka, a nakonec třeba i v naprostého bankrotáře. Protože předsevzetí stát se podnikatelem ještě nestačí k tomu, aby byl někdo podnikatelem úspěšným. Pro to je toho třeba učinit daleko více. A na co by se tu rozhodně nemělo zapomenout?

V první řadě by se měl člověk pustit výhradně do podnikání v oboru, kterému rozumí. Pokud totiž někdo touží po změně a vsadí na docela odlišný obor, který mu nic neříká, nadělá logicky celou řadu chyb, jež se mu v konečném důsledku s velkou pravděpodobností vymstí. Nejlepší je tedy dělat to, co se člověk už dříve naučil, a rozhodně se dá tvrdit, že je ku prospěchu i co nejdelší praxe v oboru.

Dále je třeba vsadit na obor, který má dostatečnou perspektivu a všechny nezbytné podmínky pro svůj zdar. Kdybychom si to ukázali na extrémních názorných příkladech, pak je logické, že se nikdo neuživí v cimrmanovské hospodě na mýtince, že neuspěje kadeřník v místech obývaných výlučně ‚přírodními skinheady‘ a podobně. Provozovat živnost, která nenalezne klienty nebo které v místě scházejí dejme tomu i zdroje energie, surovin, vhodný objekt či kvalifikovaní zaměstnanci, je hloupost.

A dále je také třeba od počátku kalkulovat. Vědět, kolik bude stát rozjezd firmy, kolik její následný provoz, a nakolik vysoké tu budou příjmy a zisk. Protože živnost se musí vyplácet, tu stát ani nikdo jiný dotovat nebude.

Čímž ale rozhodně nechci nikoho od soukromého podnikání odrazovat. Kdo má zájem, ať se do toho klidně pustí. Třeba ať se do toho vrhne i po hlavě. Ale rozhodně ne bezhlavě.

Pro to, aby se člověk stal soukromým podnikatelem, stačí vlastně učinit jenom docela málo. Ale jenom bláhovec by si myslel, že je to něco docela jednoduchého, vrhnout se na podnikání. A to proto, že ten, kdo by neměl v počátcích nic než iluze, by se nejspíše záhy změnil ze soukromníka v dlužníka, a nakonec třeba i v naprostého bankrotáře. Protože předsevzetí stát se podnikatelem ještě nestačí k tomu, aby byl někdo podnikatelem úspěšným. Pro to je toho třeba učinit daleko více. A na co by se tu rozhodně nemělo zapomenout?

V první řadě by se měl člověk pustit výhradně do podnikání v oboru, kterému rozumí. Pokud totiž někdo touží po změně a vsadí na docela odlišný obor, který mu nic neříká, nadělá logicky celou řadu chyb, jež se mu v konečném důsledku s velkou pravděpodobností vymstí. Nejlepší je tedy dělat to, co se člověk už dříve naučil, a rozhodně se dá tvrdit, že je ku prospěchu i co nejdelší praxe v oboru.

Dále je třeba vsadit na obor, který má dostatečnou perspektivu a všechny nezbytné podmínky pro svůj zdar. Kdybychom si to ukázali na extrémních názorných příkladech, pak je logické, že se nikdo neuživí v cimrmanovské hospodě na mýtince, že neuspěje kadeřník v místech obývaných výlučně ‚přírodními skinheady‘ a podobně. Provozovat živnost, která nenalezne klienty nebo které v místě scházejí dejme tomu i zdroje energie, surovin, vhodný objekt či kvalifikovaní zaměstnanci, je hloupost.

A dále je také třeba od počátku kalkulovat. Vědět, kolik bude stát rozjezd firmy, kolik její následný provoz, a nakolik vysoké tu budou příjmy a zisk. Protože živnost se musí vyplácet, tu stát ani nikdo jiný dotovat nebude.

Čímž ale rozhodně nechci nikoho od soukromého podnikání odrazovat. Kdo má zájem, ať se do toho klidně pustí. Třeba ať se do toho vrhne i po hlavě. Ale rozhodně ne bezhlavě.

Pro to, aby se člověk stal soukromým podnikatelem, stačí vlastně učinit jenom docela málo. Ale jenom bláhovec by si myslel, že je to něco docela jednoduchého, vrhnout se na podnikání. A to proto, že ten, kdo by neměl v počátcích nic než iluze, by se nejspíše záhy změnil ze soukromníka v dlužníka, a nakonec třeba i v naprostého bankrotáře. Protože předsevzetí stát se podnikatelem ještě nestačí k tomu, aby byl někdo podnikatelem úspěšným. Pro to je toho třeba učinit daleko více. A na co by se tu rozhodně nemělo zapomenout?

V první řadě by se měl člověk pustit výhradně do podnikání v oboru, kterému rozumí. Pokud totiž někdo touží po změně a vsadí na docela odlišný obor, který mu nic neříká, nadělá logicky celou řadu chyb, jež se mu v konečném důsledku s velkou pravděpodobností vymstí. Nejlepší je tedy dělat to, co se člověk už dříve naučil, a rozhodně se dá tvrdit, že je ku prospěchu i co nejdelší praxe v oboru.

Dále je třeba vsadit na obor, který má dostatečnou perspektivu a všechny nezbytné podmínky pro svůj zdar. Kdybychom si to ukázali na extrémních názorných příkladech, pak je logické, že se nikdo neuživí v cimrmanovské hospodě na mýtince, že neuspěje kadeřník v místech obývaných výlučně ‚přírodními skinheady‘ a podobně. Provozovat živnost, která nenalezne klienty nebo které v místě scházejí dejme tomu i zdroje energie, surovin, vhodný objekt či kvalifikovaní zaměstnanci, je hloupost.

A dále je také třeba od počátku kalkulovat. Vědět, kolik bude stát rozjezd firmy, kolik její následný provoz, a nakolik vysoké tu budou příjmy a zisk. Protože živnost se musí vyplácet, tu stát ani nikdo jiný dotovat nebude.

Čímž ale rozhodně nechci nikoho od soukromého podnikání odrazovat. Kdo má zájem, ať se do toho klidně pustí. Třeba ať se do toho vrhne i po hlavě. Ale rozhodně ne bezhlavě.

Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.

Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.

Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.

Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.

Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.

Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.

Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.

Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.

Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.

Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.

Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.

Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.

Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.

Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.

Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.

Když má člověk peníze, pochopitelně ho to svádí k tomu, aby je utrácel. Táhne ho to do obchodů, kde by mohl své peníze směnit za zboží, ponouká ho to k tomu, aby si dopřával všelijaké služby, jež mu mohou ostatní za jeho peníze poskytnout a jež mu udělají nějakým způsobem dobře. Ovšem navzdory tomuto vábení by měl člověk alespoň do jisté míry odolat a neměl by utratit vše, co si zrovna vydělal. Něco z toho, co jeden má, by si měl určitě i uložit na později, na možné horší časy. Které sice nemusí stoprocentně nastat, jenže ve chvíli, kdy nastanou, dokážou leckomu i velice nepříjemně zkomplikovat život.

Ten, kdo sází na spoření, si v dobrých nebo alespoň vcelku obstojných časech odkládá peníze do rezervy. A když se pak něco zkomplikuje, když vypadnou příjmy nebo se objeví nečekané enormnější výdaje, je takový člověk v klidu. Protože má kde brát a není tak vydán na milost a nemilost osudu. Na rozdíl od toho, kdo si užíval života plnými doušky a náhle nemá třeba ani co vzít do úst.
Ten, kdo si spoří, je tedy rozumný. A lze ho dát ostatním za příklad. A to i tehdy, když si tento odkládá jenom málo, protože si zkrátka se svými příjmy nemůže dovolit dělat zázraky. Protože i malé peníze jsou peníze, a i z takových se mohou v průběhu doby hravě stát peníze velké. A i pár drobných může mít význam. Zejména když se tyto chytře investují.

Pokud se pak bavíme o využití peněz, jež si člověk odloží na později, měly by být tyto uloženy, a to pokud možno co nejvýhodněji. Protože není žádným tajemstvím, že měna ztrácí postupem času svoji hodnotu a jsou tak třeba co nejvyšší úroky či jiné příspěvky, jež by u uspořených peněz takové ztrátě jejich hodnoty co nejefektivněji bránily. Aby ten, kdo šetří, neztrácel reálnou kupní sílu více, než je nezbytné, a nejlépe aby na tom tento ještě něco vydělal.
Protože ten, kdo si spoří, je ten nejzodpovědnější a nejrozumnější člověk. A neměl by na svou moudrost kvůli inflaci zbytečně doplácet.