Blog

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

Když se u nás po devětaosmdesátém roce počali objevovat první soukromí podnikatelé, měli jsme stran těchto různá očekávání. Tím hlavním pak byla představa, že tito napraví nedostatky, jež měla předchozí etapa dějin, kdy vše patřilo všem, a tudíž nic nikomu. Čekali jsme, že tito přiloží ruku k dílu, že tito konečně zaplní mezery na trhu, jichž u nás bylo požehnaně. Věřili jsme, že právě díky soukromému podnikání budeme mít konečně plné regály, tak, jak jsme to záviděli našim západním sousedům, že konečně převládne kvalita nad (leckdy nedostačující) kvantitou, že nám konečně budou poskytnuty kvalitní služby namísto šlendriánu, na který jsme byli zvyklí od monopolních státních firem.

Prostě jsme očekávali od soukromých podnikatelů jenom to nejlepší. A dlužno podotknout, že jsme se toho tehdy nejednou i dočkali. I když takové nabídky nebývaly nejednou zase až tak světoborné, podíváme-li se na ně z dnešního úhlu pohledu, i když to tehdy z objektivních a třeba i subjektivních příčin také nebývalo nejednou zrovna ono, bylo to rozhodně lepší než to, na co jsme byli zvyklí z éry socialismu. A tak jsme měli důvod být takovým soukromníkům vděčni.
Ovšem tito se vděčnosti nejednou nedočkali. Protože se nejednou ukázalo, že si tito svou prací vydělávají víc než ti, kdo dál pracovali pro státní sektor za tabulkové platy, jež byly stále ještě nevalné. A závist byla tehdy mocná zbraň. Daleko více než je tomu dnes, i když ani v současnosti to není zrovna ideální. Člověk, který neměl ve státní sféře velké příjmy, záviděl těm ‚zlodějům‘, kteří si účtovali tržní, a tedy relativně nemalé ceny, a nejednou na nich nenechal nit suchou. A v tu chvíli nebylo podnikatelům co závidět.

A dnes? Dnes se tito snad konečně dočkali jak akceptování ostatní veřejností, tak i jistého soucitu. Protože to v koronavirové době mají hodně těžké. Někdy přicházejí o zákazníky, kteří si je už nemohou dovolit, někdy jim práci komplikuje či dokonce zakazuje stát… A tak jsme s nimi konečně nejednou solidární. Protože kdyby tito zmizeli, bude tu zase ‚socialismus‘ s prázdnými regály a heslem ‚urob si sám‘.

V dnešní době nabízejí bankovní i nebankovní poskytovatelé finančních produktů mnoho druhů různých půjček. Tak trochu zvláštním druhem půjčky je takzvaný kontokorent. Jedná se o doplněk běžného účtu, který umožní čerpat peníze i v případě, že na účtu není dostatečná hotovost.

• Jedná se o stálou službu, díky které se v podstatě nemůže stát, že by některá pravidelná měsíční splátka nebyla uhrazena.
• Kontokorent umožní tedy „jít do mínusu“.

Limit, do kterého můžete jít, je vypočítán každému klientovi přesně na míru jeho možnostem.Je logické, že svou roli tu bude hrát několik faktorů.

• Poskytovatel kontokorentního úvěru bude především zjišťovat
  1. platební minulost klienta
  2. schopnost splácet (bonita)
  3. aktuální výši příjmů.

Výhodou tohoto druhu „půjčky“ je také to, že se dlužná částka úročí pouze v době, kdy ji čerpáte.V období, kdy je klient „v plusu“, nic navíc neplatí. Úrok tedy můžete platit například jen týden nebo několik dnů v roce. Podmínkou pro možnost využívání kontokorentu je především nutnost poskytovateli svůj závazek ve sjednaném termínu splatit. Lhůty pro splácení jsou různé. Některé finanční instituce vyžadují splacení do půl roku a u některých stačí do jednoho roku.

Druhy kontokorentu

S kontokorentním úvěrem se můžete setkat ve dvou možných podobách

1. zajištěný debet– tento způsob je nejběžnější a jedná se o ručení termínovaným vkladem ve výši úvěrového rámce (může být i vyšší).
2. nezajištěný debet– jak už z názvu vyplývá, tento kontokorentní úvěr nevyžaduje žádné jištění. Ne všechny instituce ale takovou možnost poskytují.

Úvěrový rámec

Určuje maximální výši úvěru, kterou lze u konkrétní banky čerpat. Jedná se tedy o limit, který je výsledkem dohody mezi klientem a poskytovatelem. Tento limit lze ale průběžně měnit směrem dolů i nahoru. Záleží vždy na oboustranné dohodě.

V dnešní době nabízejí bankovní i nebankovní poskytovatelé finančních produktů mnoho druhů různých půjček. Tak trochu zvláštním druhem půjčky je takzvaný kontokorent. Jedná se o doplněk běžného účtu, který umožní čerpat peníze i v případě, že na účtu není dostatečná hotovost.

• Jedná se o stálou službu, díky které se v podstatě nemůže stát, že by některá pravidelná měsíční splátka nebyla uhrazena.
• Kontokorent umožní tedy „jít do mínusu“.

Limit, do kterého můžete jít, je vypočítán každému klientovi přesně na míru jeho možnostem.Je logické, že svou roli tu bude hrát několik faktorů.

• Poskytovatel kontokorentního úvěru bude především zjišťovat
  1. platební minulost klienta
  2. schopnost splácet (bonita)
  3. aktuální výši příjmů.

Výhodou tohoto druhu „půjčky“ je také to, že se dlužná částka úročí pouze v době, kdy ji čerpáte.V období, kdy je klient „v plusu“, nic navíc neplatí. Úrok tedy můžete platit například jen týden nebo několik dnů v roce. Podmínkou pro možnost využívání kontokorentu je především nutnost poskytovateli svůj závazek ve sjednaném termínu splatit. Lhůty pro splácení jsou různé. Některé finanční instituce vyžadují splacení do půl roku a u některých stačí do jednoho roku.

Druhy kontokorentu

S kontokorentním úvěrem se můžete setkat ve dvou možných podobách

1. zajištěný debet– tento způsob je nejběžnější a jedná se o ručení termínovaným vkladem ve výši úvěrového rámce (může být i vyšší).
2. nezajištěný debet– jak už z názvu vyplývá, tento kontokorentní úvěr nevyžaduje žádné jištění. Ne všechny instituce ale takovou možnost poskytují.

Úvěrový rámec

Určuje maximální výši úvěru, kterou lze u konkrétní banky čerpat. Jedná se tedy o limit, který je výsledkem dohody mezi klientem a poskytovatelem. Tento limit lze ale průběžně měnit směrem dolů i nahoru. Záleží vždy na oboustranné dohodě.