Blog

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

K tomu, abychom mohli vést normální či aspoň trochu snesitelný život, potřebujeme různé věci. Někomu je zapotřebí mít to, jinému ono, to v závislosti na konkrétní situaci, ovšem přinejmenším elementární náležitosti, bez nichž nelze vyžít, potřebujeme všichni. Každý musí přinejmenším jíst, pít a oblékat se, a kdo to má, vyžaduje i další, podružnější, ale přesto stále ještě důležité věci či služby.
Když je člověk zručný a má pro to vytvořené podmínky, může si ledacos i vyrobit či vyprodukovat sám. Ten, kdo má zahradu nebo políčko, si tu může i sám vypěstovat něco k snědku, ten, kdo má dílnu, si v ní může něco i sám vyrobit a podobně.

Ale většina z nás prostě soběstačná není. A protože každý umí jenom něco (případy, kdy dotyčný neumí vůbec nic, nechme stranou), vyvinul se v řadách lidí v průběhu historie i obchod. Tedy způsob, který umožňuje, aby se každý věnoval tomu, co mu jde nejlépe, aby vytvářel toho, co umí vytvářet, víc, než je mu zapotřebí, a pak to směňoval za plody práce jiných lidí.
Na obchodování jsme tak existenčně závislí. Díky tomuto si pořizujeme vše, co potřebujeme a co nám mohou poskytnout výhradně jiní lidé. Za protislužbu, jejíž hodnota je vyjadřována penězi.

Aby takové obchodování fungovalo, potřebujeme mít lidi, kteří něco nabízejí, a také ty, kteří totéž potřebují a chtějí to tak od výrobců či poskytovatelů odebrat. A pak také obchodníky, tedy ty, kdo od jedněch odebírají a druhým dávají. A které nesmíme považovat za nějaké Jánošíky, protože tito neberou bohatým a nedávají chudým, ale spíše právě naopak. Dávají to, co mají k dispozici, těm, kdo to mohou zaplatit, a pak se vypořádávají s dodavateli. A sami také nepřijdou zkrátka.
Takové obchodování je vlastně nezbytné. Protože nikdo z těch, kdo něco mohou nabídnout, nemá pro práci čas na to, aby si sám sháněl kupce, a někdo, kdo něco potřebuje, by bez prostředníků jen těžko hledal někoho, kdo jeho potřeby uspokojí.
A proto existuje obchodování. Činnost, kterou využíváme často a rádi. Protože bez ní bychom neměli skoro nic. Nanejvýš to, co si dokážeme vyrobit sami. A to by byla bída, co?

Také jste si vyzkoušeli, jaké to je, stát přede dveřmi kanceláře na úřadu práce a čekat, až budete zavoláni? Pro někoho běžná rutina a pro jiného zkušenost, kterou chce zažít jen jednou. Pochopitelně záleží hlavně na dvou věcech.

• Jestli se vám skutečně pracovat chce a snažíte se tedy nějaké zaměstnání najít.
• A druhou záležitostí, která vám může jednání na pracovním úřadě zpříjemnit nebo naopak, je přístup ze strany úředníků.

V předrevolučních dobách tento úřad prakticky neexistoval. Vznikl teprve v roce 1990. Předtím zaměstnanost a záležitosti s tím spojené řešily okresní národní výbory. Ve zmíněném roce 1990 fungovalo 76 úřadů práci v rámci celé České republiky. V roce 1996 stoupl jejich počet ještě o jeden.

• K zásadním změnám ve fungování úřadů práce došlo v roce 2011.
• V tomto roce se mění nejen organizační struktura, ale také vnitřní uspořádání.
  • Výsledkem je centralizovaný Úřad práce české republiky, který má ve svém čele generálního ředitele.

Pod jeho vedením pracuje čtrnáct krajských poboček, které spravují jednotlivé kraje. Pod tyto pobočky dále spadají kontaktní pracoviště. Krajské pobočky mají na starosti nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. Jednotlivá kontaktní pracoviště zajišťují zprostředkování práce a nepojistné sociální dávky.

Co můžete od Úřadu práce očekávat

Na Úřadu práce je každému uchazeči přidělen referent, který má pomoci vyhledat aktuální pracovní nabídky s ohledem na vzdělání, praxi a zdravotní způsobilost. Kromě toho by měl pomoci s vytvořením kariérního profilu.

• Úřady práce vám také mohou zprostředkovat nejrůznější rekvalifikační školení.
• V mnoha případech vám také Úřad práce rekvalifikaci uhradí.

Jednou z dalších kompetencí je také přiznání dávek pro osoby se zdravotním postižením. Touto dávkou se rozumí příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku. Rozhoduje také o průkazu pro osoby se zdravotním postižením.