Blog

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Pokud máme práci, máme jistotu, že včas zaplatíme nájem, elektřinu, inkaso i ostatní platby. Telefon nám funguje, počítač běží, v autě máme plnou nádrž a dokonce i na ten výlet s rodinou můžeme vyrazit.
Práce je důležitá, ale důležité také je to, jestli nás práce baví. Chodit do zaměstnání jen kvůli penězům nějakou dobu jde, ale pakli-že se máme dohadovat s nesnesitelnými kolegy, nikdo nám nikdy nepomůže a škodolibě vás nechají vykoupat v problému, kterému se dalo předejít, jen vás včas nikdo nevaroval, je nemilé. Výzkumy pracovních agentur ukazují, že Češi upřednostňují příjemný pracovní kolektiv, kde spolu kolegové dobře vycházejí, není problém se vzájemně zastoupit a kde zkušenější ochotně poradí nováčkovi a hlavně ho přijmou bez výhrad do svého pracovního týmu.

Důležité pro zaměstnance je i přehledná organizace práce a srozumitelné příkazy vedoucích pracovníků. Zmatek, kdy „jedna ruka neví, co dělá druhá“, vyvolává zbytečný chaos a zaměstnanci ztrácejí důvěru v chod společnosti a mnohdy ani nemají zájem se dále vzdělávat, nabízet řešení či snad podat zlepšovací návrh. A pracují stylem – oddělám si svých osm hodin, zavřu za sebou dveře a víc mě nezajímá. Je jasné, že produktivita takového zaměstnance nebude prudce stoupat, spíše naopak.

Je v zájmu firmy, aby pracovní kolektivy šlapaly jako kolečko u hodinek, práce byla dobře zorganizovaná, nebyly žádné zbytečné prostoje. K tomu je ale zapotřebí, aby odbor, který je zodpovědný za spokojenost zaměstnanců, připravoval i určité zázemí (jídelní kout, možnost ohřevu jídla, čisté sprchy, pitný režim zdarma) a někdy i něco navíc. Jsou moderní firmy, které odměňují zaměstnance například i za to, že dojíždějí do práce na kole anebo chodí pěšky. Poskytnou jim zázemí ve formě krytého parkoviště na kola s potřebným zabezpečením a nářadím, které je samozřejmě k dispozici. Anebo organizují během roku Dny zdraví, kdy odměňují zaměstnance, kteří se do práce dostaví „na vlastní pohon“ drobnými dárky. Přejme si, aby těchto osvícených zaměstnavatelů stále přibývalo.

Pokud máme práci, máme jistotu, že včas zaplatíme nájem, elektřinu, inkaso i ostatní platby. Telefon nám funguje, počítač běží, v autě máme plnou nádrž a dokonce i na ten výlet s rodinou můžeme vyrazit.
Práce je důležitá, ale důležité také je to, jestli nás práce baví. Chodit do zaměstnání jen kvůli penězům nějakou dobu jde, ale pakli-že se máme dohadovat s nesnesitelnými kolegy, nikdo nám nikdy nepomůže a škodolibě vás nechají vykoupat v problému, kterému se dalo předejít, jen vás včas nikdo nevaroval, je nemilé. Výzkumy pracovních agentur ukazují, že Češi upřednostňují příjemný pracovní kolektiv, kde spolu kolegové dobře vycházejí, není problém se vzájemně zastoupit a kde zkušenější ochotně poradí nováčkovi a hlavně ho přijmou bez výhrad do svého pracovního týmu.

Důležité pro zaměstnance je i přehledná organizace práce a srozumitelné příkazy vedoucích pracovníků. Zmatek, kdy „jedna ruka neví, co dělá druhá“, vyvolává zbytečný chaos a zaměstnanci ztrácejí důvěru v chod společnosti a mnohdy ani nemají zájem se dále vzdělávat, nabízet řešení či snad podat zlepšovací návrh. A pracují stylem – oddělám si svých osm hodin, zavřu za sebou dveře a víc mě nezajímá. Je jasné, že produktivita takového zaměstnance nebude prudce stoupat, spíše naopak.

Je v zájmu firmy, aby pracovní kolektivy šlapaly jako kolečko u hodinek, práce byla dobře zorganizovaná, nebyly žádné zbytečné prostoje. K tomu je ale zapotřebí, aby odbor, který je zodpovědný za spokojenost zaměstnanců, připravoval i určité zázemí (jídelní kout, možnost ohřevu jídla, čisté sprchy, pitný režim zdarma) a někdy i něco navíc. Jsou moderní firmy, které odměňují zaměstnance například i za to, že dojíždějí do práce na kole anebo chodí pěšky. Poskytnou jim zázemí ve formě krytého parkoviště na kola s potřebným zabezpečením a nářadím, které je samozřejmě k dispozici. Anebo organizují během roku Dny zdraví, kdy odměňují zaměstnance, kteří se do práce dostaví „na vlastní pohon“ drobnými dárky. Přejme si, aby těchto osvícených zaměstnavatelů stále přibývalo.

Pokud máme práci, máme jistotu, že včas zaplatíme nájem, elektřinu, inkaso i ostatní platby. Telefon nám funguje, počítač běží, v autě máme plnou nádrž a dokonce i na ten výlet s rodinou můžeme vyrazit.
Práce je důležitá, ale důležité také je to, jestli nás práce baví. Chodit do zaměstnání jen kvůli penězům nějakou dobu jde, ale pakli-že se máme dohadovat s nesnesitelnými kolegy, nikdo nám nikdy nepomůže a škodolibě vás nechají vykoupat v problému, kterému se dalo předejít, jen vás včas nikdo nevaroval, je nemilé. Výzkumy pracovních agentur ukazují, že Češi upřednostňují příjemný pracovní kolektiv, kde spolu kolegové dobře vycházejí, není problém se vzájemně zastoupit a kde zkušenější ochotně poradí nováčkovi a hlavně ho přijmou bez výhrad do svého pracovního týmu.

Důležité pro zaměstnance je i přehledná organizace práce a srozumitelné příkazy vedoucích pracovníků. Zmatek, kdy „jedna ruka neví, co dělá druhá“, vyvolává zbytečný chaos a zaměstnanci ztrácejí důvěru v chod společnosti a mnohdy ani nemají zájem se dále vzdělávat, nabízet řešení či snad podat zlepšovací návrh. A pracují stylem – oddělám si svých osm hodin, zavřu za sebou dveře a víc mě nezajímá. Je jasné, že produktivita takového zaměstnance nebude prudce stoupat, spíše naopak.

Je v zájmu firmy, aby pracovní kolektivy šlapaly jako kolečko u hodinek, práce byla dobře zorganizovaná, nebyly žádné zbytečné prostoje. K tomu je ale zapotřebí, aby odbor, který je zodpovědný za spokojenost zaměstnanců, připravoval i určité zázemí (jídelní kout, možnost ohřevu jídla, čisté sprchy, pitný režim zdarma) a někdy i něco navíc. Jsou moderní firmy, které odměňují zaměstnance například i za to, že dojíždějí do práce na kole anebo chodí pěšky. Poskytnou jim zázemí ve formě krytého parkoviště na kola s potřebným zabezpečením a nářadím, které je samozřejmě k dispozici. Anebo organizují během roku Dny zdraví, kdy odměňují zaměstnance, kteří se do práce dostaví „na vlastní pohon“ drobnými dárky. Přejme si, aby těchto osvícených zaměstnavatelů stále přibývalo.

Pokud máme práci, máme jistotu, že včas zaplatíme nájem, elektřinu, inkaso i ostatní platby. Telefon nám funguje, počítač běží, v autě máme plnou nádrž a dokonce i na ten výlet s rodinou můžeme vyrazit.
Práce je důležitá, ale důležité také je to, jestli nás práce baví. Chodit do zaměstnání jen kvůli penězům nějakou dobu jde, ale pakli-že se máme dohadovat s nesnesitelnými kolegy, nikdo nám nikdy nepomůže a škodolibě vás nechají vykoupat v problému, kterému se dalo předejít, jen vás včas nikdo nevaroval, je nemilé. Výzkumy pracovních agentur ukazují, že Češi upřednostňují příjemný pracovní kolektiv, kde spolu kolegové dobře vycházejí, není problém se vzájemně zastoupit a kde zkušenější ochotně poradí nováčkovi a hlavně ho přijmou bez výhrad do svého pracovního týmu.

Důležité pro zaměstnance je i přehledná organizace práce a srozumitelné příkazy vedoucích pracovníků. Zmatek, kdy „jedna ruka neví, co dělá druhá“, vyvolává zbytečný chaos a zaměstnanci ztrácejí důvěru v chod společnosti a mnohdy ani nemají zájem se dále vzdělávat, nabízet řešení či snad podat zlepšovací návrh. A pracují stylem – oddělám si svých osm hodin, zavřu za sebou dveře a víc mě nezajímá. Je jasné, že produktivita takového zaměstnance nebude prudce stoupat, spíše naopak.

Je v zájmu firmy, aby pracovní kolektivy šlapaly jako kolečko u hodinek, práce byla dobře zorganizovaná, nebyly žádné zbytečné prostoje. K tomu je ale zapotřebí, aby odbor, který je zodpovědný za spokojenost zaměstnanců, připravoval i určité zázemí (jídelní kout, možnost ohřevu jídla, čisté sprchy, pitný režim zdarma) a někdy i něco navíc. Jsou moderní firmy, které odměňují zaměstnance například i za to, že dojíždějí do práce na kole anebo chodí pěšky. Poskytnou jim zázemí ve formě krytého parkoviště na kola s potřebným zabezpečením a nářadím, které je samozřejmě k dispozici. Anebo organizují během roku Dny zdraví, kdy odměňují zaměstnance, kteří se do práce dostaví „na vlastní pohon“ drobnými dárky. Přejme si, aby těchto osvícených zaměstnavatelů stále přibývalo.