Blog

Dokážete si vůbec představit, jak by se nám lidem vedlo, kdyby se ze dne na den vytratilo z našich životů to, čemu se říká obchodování? Troufám si tvrdit, že většinou ne. Protože představit bychom si to zřejmě všichni dokázali, jenže se nikomu z nás do přemítání o právě tomto pochopitelně nechce a nepustíme se tak do toho, když nemusíme. Ony by totiž myšlenky na to, co by pro nás znamenala absence obchodování, nebyly ani trochu příjemné. A to samozřejmě nejenom proto, že ‚myšlení bolí‘.

Nebýt obchodování, byl by každý z nás odkázán sám na sebe. A ruku na srdce – co byste zrovna vy osobně měli, co byste si dopřávali, kdybyste se měli spolehnout výlučně na to, co si dokážete zajistit výhradně vlastními silami a z vlastních zdrojů? To by byla bída, že?
A tak musíme být vděčni za to, že obchodování existuje. Protože díky tomu ti, kdo něco mají nebo umí, mohou poskytnout ostatním své výrobky či služby výměnou za to, čeho se jim nedostává a co si vlastními silami a schopnostmi zajistit nedovedou.
Aby se pak obchodování dařilo, je potřeba mít peníze. Jak praví lidové moudro, ‚bez peněz do hospody nelez‘, a toto rozhodně neplatí jenom pro hospody.

Bez peněz se prostě nedají uzavírat pomalu žádné obchodní transakce, směnný obchod by dnes byl už nadmíru komplikovaný, nedokonalý a neefektivní.
Pokud se pak bavíme o penězích, má obchod v té podobě, v jaké ho známe, nejen své přednosti, ale i nedostatky. A to proto, že se lidem ne vždy ceny, jež se k určitému zboží nebo službě vztahují, líbí. A zpravidla si pochopitelně nestěžujeme na to, že by byly příliš nízké, ale naopak na to, že jsou z našeho úhlu pohledu neúměrně vysoké. A věřte, že je tomu nejednou doopravdy tak. Protože nejednou doplácíme na neviditelnou ruku trhu, která nebere v potaz to, že jsou tu i ti, kdo mají hluboko do kapsy, a tudíž je pro ně obchodování možné jen v notně omezeném rozsahu. Ale navzdory tomu je dobře, že se u nás obchoduje. Kde bychom bez obchodování byli, že?

Dokážete si vůbec představit, jak by se nám lidem vedlo, kdyby se ze dne na den vytratilo z našich životů to, čemu se říká obchodování? Troufám si tvrdit, že většinou ne. Protože představit bychom si to zřejmě všichni dokázali, jenže se nikomu z nás do přemítání o právě tomto pochopitelně nechce a nepustíme se tak do toho, když nemusíme. Ony by totiž myšlenky na to, co by pro nás znamenala absence obchodování, nebyly ani trochu příjemné. A to samozřejmě nejenom proto, že ‚myšlení bolí‘.

Nebýt obchodování, byl by každý z nás odkázán sám na sebe. A ruku na srdce – co byste zrovna vy osobně měli, co byste si dopřávali, kdybyste se měli spolehnout výlučně na to, co si dokážete zajistit výhradně vlastními silami a z vlastních zdrojů? To by byla bída, že?
A tak musíme být vděčni za to, že obchodování existuje. Protože díky tomu ti, kdo něco mají nebo umí, mohou poskytnout ostatním své výrobky či služby výměnou za to, čeho se jim nedostává a co si vlastními silami a schopnostmi zajistit nedovedou.
Aby se pak obchodování dařilo, je potřeba mít peníze. Jak praví lidové moudro, ‚bez peněz do hospody nelez‘, a toto rozhodně neplatí jenom pro hospody.

Bez peněz se prostě nedají uzavírat pomalu žádné obchodní transakce, směnný obchod by dnes byl už nadmíru komplikovaný, nedokonalý a neefektivní.
Pokud se pak bavíme o penězích, má obchod v té podobě, v jaké ho známe, nejen své přednosti, ale i nedostatky. A to proto, že se lidem ne vždy ceny, jež se k určitému zboží nebo službě vztahují, líbí. A zpravidla si pochopitelně nestěžujeme na to, že by byly příliš nízké, ale naopak na to, že jsou z našeho úhlu pohledu neúměrně vysoké. A věřte, že je tomu nejednou doopravdy tak. Protože nejednou doplácíme na neviditelnou ruku trhu, která nebere v potaz to, že jsou tu i ti, kdo mají hluboko do kapsy, a tudíž je pro ně obchodování možné jen v notně omezeném rozsahu. Ale navzdory tomu je dobře, že se u nás obchoduje. Kde bychom bez obchodování byli, že?

Dokážete si vůbec představit, jak by se nám lidem vedlo, kdyby se ze dne na den vytratilo z našich životů to, čemu se říká obchodování? Troufám si tvrdit, že většinou ne. Protože představit bychom si to zřejmě všichni dokázali, jenže se nikomu z nás do přemítání o právě tomto pochopitelně nechce a nepustíme se tak do toho, když nemusíme. Ony by totiž myšlenky na to, co by pro nás znamenala absence obchodování, nebyly ani trochu příjemné. A to samozřejmě nejenom proto, že ‚myšlení bolí‘.

Nebýt obchodování, byl by každý z nás odkázán sám na sebe. A ruku na srdce – co byste zrovna vy osobně měli, co byste si dopřávali, kdybyste se měli spolehnout výlučně na to, co si dokážete zajistit výhradně vlastními silami a z vlastních zdrojů? To by byla bída, že?
A tak musíme být vděčni za to, že obchodování existuje. Protože díky tomu ti, kdo něco mají nebo umí, mohou poskytnout ostatním své výrobky či služby výměnou za to, čeho se jim nedostává a co si vlastními silami a schopnostmi zajistit nedovedou.
Aby se pak obchodování dařilo, je potřeba mít peníze. Jak praví lidové moudro, ‚bez peněz do hospody nelez‘, a toto rozhodně neplatí jenom pro hospody.

Bez peněz se prostě nedají uzavírat pomalu žádné obchodní transakce, směnný obchod by dnes byl už nadmíru komplikovaný, nedokonalý a neefektivní.
Pokud se pak bavíme o penězích, má obchod v té podobě, v jaké ho známe, nejen své přednosti, ale i nedostatky. A to proto, že se lidem ne vždy ceny, jež se k určitému zboží nebo službě vztahují, líbí. A zpravidla si pochopitelně nestěžujeme na to, že by byly příliš nízké, ale naopak na to, že jsou z našeho úhlu pohledu neúměrně vysoké. A věřte, že je tomu nejednou doopravdy tak. Protože nejednou doplácíme na neviditelnou ruku trhu, která nebere v potaz to, že jsou tu i ti, kdo mají hluboko do kapsy, a tudíž je pro ně obchodování možné jen v notně omezeném rozsahu. Ale navzdory tomu je dobře, že se u nás obchoduje. Kde bychom bez obchodování byli, že?

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že u nás nenajdeme nikoho, kdo by rád platil daně. A že těší-li se tyto u někoho oblibě, pak u těch, kdo si nic nevydělávají, a naopak díky podpoře od státu, jež je vyplácena z peněz získaných ve formě daní, žijí. Případně že si nemohou vynachválit daně někteří z těch, kdo skončili jako vyšinutí na psychiatrii nebo k tomu vskutku nemají daleko.

Daně prostě nikdo rád nemá. A není třeba si dlouze vysvětlovat, proč je tomu tak. Zkrátka a dobře se tyto netěší popularitě proto, že jde z pohledu lidí vlastně téměř o zlodějnu posvěcenou zákonem. Někdo chodí do práce, tam se činí, dostane za to náležitou finanční odměnu a čeho se dočká? Toho, že se přižene tatíček stát a hned mu část z této odměny sebere. A není proti tomu obrany, nepočítáme-li daňové podvody a různé machinace, za něž však hrozí trest.
A vydělávající lidé vlastně nejsou těmi jedinými, kdo nemohou daním nejednou přijít na jméno. Nadšení nemůže být vyvoláno zdaňováním ani u těch, kdo dejme tomu nějaké ty peníze vyhrají, kdo vlastní nějaký nemovitý majetek nebo něco dostanou, respektive darují. Protože i toto vše je zdaňováno, i zde si instituce zvaná stát bere nevyhnutelně svůj díl.

A tím to ani zdaleka nekončí. Protože jsou tu i daně, jež lidi rovněž připravují o nemalé peníze, ovšem nejsou zase až tolik vidět. Když si člověk nakoupí, automaticky je mu z toho vesměs strhávána daň z přidané hodnoty, a to i tehdy, když si dotyčný koupí v obchodě něco, co zrovna nebudí dojem něčeho, co by hodnotou oplývalo. Tato daň je rovnou započítána do ceny a musí se tedy zaplatit z ruky do ruky, respektive z karty do platebního terminálu. A stát ji spolkne jako malinu.
A když člověk neutrácí a raději si peníze uloží? Pak tu posledně zmíněnou daň nezaplatí, pochopitelně. Ale jakmile jsou mu připsány úroky z vkladu, hned jsou i tyto zdaněny. A to je pro mnohé z nás vlastně tím jediným trochu potěšujícím zdaněním. Protože jsou dnes úroky u běžných účtů vesměs nulové a stát tak od takových střadatelů dostane na daních rovněž velké kulové.