Blog

Každý člověk někdy v životě pojme úmysl někde bydlet. Jenom zřídka je mu dopřána vyhovující možnost strávit celý život ve svém rodném domě, vesměs přijde den, kdy je třeba vylétnout z pomyslného hnízda a usídlit se někde jinde.
Ovšem jak je každému z nás dobře známo, není to nic jednoduchého. A to nikoliv proto, že by snad nebyly domy a byty k dispozici, že by šlo o něco nedostatkového, na co se za dob minula čekávalo po dlouhou řadu let v pořadnících. Dnes je bydlení nedostupné především proto, že je spojené se značnými výdaji, na které člověk, který se po nějakém tom bydlení shání, obvykle nemá peníze.

Pokud nevíte, o čem tu mluvím, nahlédněte do nabídek realitních kanceláří nebo si třeba prohlédněte inzerci. Pokud se jedná o nabídku bytů či domů, poletují tu přinejmenším miliony, a těch, kdo mají naspořeno dost na to, aby si mohli podobný výdaj dovolit, rozhodně není mnoho.
Ale bydlet se chce. I v případě těch, kdo by museli třeba i celý život šetřit, aby si snad na jeho sklonku mohli podobný luxus jako nějaký skromný byteček dovolit. A logicky není normální, aby žil člověk na ulici do doby, než si našetří, a pokud se někdo takový nastěhuje prozatím do nějakého podnájmu, vyjde ho tento často tak draho, že už po jeho zaplacení vlastně není z čeho si na vlastní bydlení ještě šetřit.
A proto se nejednou vyplatí vsadit na půjčky na bydlení, jimž se, jak známo, říká hypotéky. V této formě lze totiž získat vysoké částky určené právě na koupi nemovitosti, jež člověk splácí po dlouhou řadu let a jež jsou proti nesplácení zajištěny zástavou právě takové nemovitosti.

Díky hypotéce tak může bydlet ve vlastním i mnohý z nás, i ten, kdo by se na toto jinak jenom sotva někdy v životě zmohl. A rozhodně není taková půjčka a takové její využití ničím zavrženíhodným. Protože jde o investici, která se v dlouhodobém horizontu vyplácí a která je využita na to, co je k normálnímu životu nezbytné.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.