Blog

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…

To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.

Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.

I když se někomu z nás může od počátku až do současnosti dařit přímo skvěle, i když jeho dosavadní život připomíná procházku růžovou zahradou, neměl by tento nikdy usnout na vavřínech. I někdo takový se totiž může v budoucnu dostat do problémů, jež mohou pramenit z věru lecčeho.

Nevěříte? A co vy vlastně víte, nedoslouží-li vám dejme tomu zanedlouho zdraví, nepřijdete-li o práci, nepoklesne-li vám příjem, nevzrostou ceny toho, co k životu potřebujete, nepřijdou-li neplánované výdaje, nedojde k nějakému neštěstí… Je zkrátka mnoho věcí, které se mohou pokazit. A dojde-li k tomu, může se člověk ocitnout třeba i ve vyslovené bídě. A co někomu takovému přijde více než k duhu, dojde-li na takové nepříjemnosti? Samozřejmě využití úspor, jimiž lze dorovnat vzniklý deficit příjmů.

A aby měl člověk takovou železnou rezervu, je žádoucí věnovat se spoření. A to nejen v časech, kdy žije člověk v nadbytku, ale i tehdy, když své finance zvládá tak akorát. I kdyby si měl dotyčný odkládat jenom banálních pár korun, ani to neuškodí, ani to není zbytečné. Protože nemusí pršet, jen když kape, a i z pravidelně ukládaných několika korun může nakonec být docela hezká sumička peněz.
A tak je nesporně moudré si část svých příjmů odkládat pro strýčka Příhodu. A když už se tak děje, měl by se člověk určitě zamyslet i nad tím, jak takto uspořené peníze ukládá. Protože nás provází inflace, jež měnu postupně znehodnocuje, a je tedy rozumné vybrat si takové spořicí produkty, které tuto převýší nebo alespoň co nejvíce zredukují. Aby úspory nepozbývaly zbytečně svoji reálnou hodnotu.
Na který ze způsobů spoření vsadit, to už je ale záležitostí, již si musí každý vyřešit sám, protože jsme každý jiný a každému tak může vyhovovat něco jiného. Někdo upřednostní nevýnosnou sázku na jistotu, někdo raději zariskuje v naději, že bude jeho risk zisk. Ale ať tak či onak, bude na tom spořivý člověk vždy lépe než ten, kdo nemá žádné finanční rezervy.

I když se někomu z nás může od počátku až do současnosti dařit přímo skvěle, i když jeho dosavadní život připomíná procházku růžovou zahradou, neměl by tento nikdy usnout na vavřínech. I někdo takový se totiž může v budoucnu dostat do problémů, jež mohou pramenit z věru lecčeho.

Nevěříte? A co vy vlastně víte, nedoslouží-li vám dejme tomu zanedlouho zdraví, nepřijdete-li o práci, nepoklesne-li vám příjem, nevzrostou ceny toho, co k životu potřebujete, nepřijdou-li neplánované výdaje, nedojde k nějakému neštěstí… Je zkrátka mnoho věcí, které se mohou pokazit. A dojde-li k tomu, může se člověk ocitnout třeba i ve vyslovené bídě. A co někomu takovému přijde více než k duhu, dojde-li na takové nepříjemnosti? Samozřejmě využití úspor, jimiž lze dorovnat vzniklý deficit příjmů.

A aby měl člověk takovou železnou rezervu, je žádoucí věnovat se spoření. A to nejen v časech, kdy žije člověk v nadbytku, ale i tehdy, když své finance zvládá tak akorát. I kdyby si měl dotyčný odkládat jenom banálních pár korun, ani to neuškodí, ani to není zbytečné. Protože nemusí pršet, jen když kape, a i z pravidelně ukládaných několika korun může nakonec být docela hezká sumička peněz.
A tak je nesporně moudré si část svých příjmů odkládat pro strýčka Příhodu. A když už se tak děje, měl by se člověk určitě zamyslet i nad tím, jak takto uspořené peníze ukládá. Protože nás provází inflace, jež měnu postupně znehodnocuje, a je tedy rozumné vybrat si takové spořicí produkty, které tuto převýší nebo alespoň co nejvíce zredukují. Aby úspory nepozbývaly zbytečně svoji reálnou hodnotu.
Na který ze způsobů spoření vsadit, to už je ale záležitostí, již si musí každý vyřešit sám, protože jsme každý jiný a každému tak může vyhovovat něco jiného. Někdo upřednostní nevýnosnou sázku na jistotu, někdo raději zariskuje v naději, že bude jeho risk zisk. Ale ať tak či onak, bude na tom spořivý člověk vždy lépe než ten, kdo nemá žádné finanční rezervy.

I když se někomu z nás může od počátku až do současnosti dařit přímo skvěle, i když jeho dosavadní život připomíná procházku růžovou zahradou, neměl by tento nikdy usnout na vavřínech. I někdo takový se totiž může v budoucnu dostat do problémů, jež mohou pramenit z věru lecčeho.

Nevěříte? A co vy vlastně víte, nedoslouží-li vám dejme tomu zanedlouho zdraví, nepřijdete-li o práci, nepoklesne-li vám příjem, nevzrostou ceny toho, co k životu potřebujete, nepřijdou-li neplánované výdaje, nedojde k nějakému neštěstí… Je zkrátka mnoho věcí, které se mohou pokazit. A dojde-li k tomu, může se člověk ocitnout třeba i ve vyslovené bídě. A co někomu takovému přijde více než k duhu, dojde-li na takové nepříjemnosti? Samozřejmě využití úspor, jimiž lze dorovnat vzniklý deficit příjmů.

A aby měl člověk takovou železnou rezervu, je žádoucí věnovat se spoření. A to nejen v časech, kdy žije člověk v nadbytku, ale i tehdy, když své finance zvládá tak akorát. I kdyby si měl dotyčný odkládat jenom banálních pár korun, ani to neuškodí, ani to není zbytečné. Protože nemusí pršet, jen když kape, a i z pravidelně ukládaných několika korun může nakonec být docela hezká sumička peněz.
A tak je nesporně moudré si část svých příjmů odkládat pro strýčka Příhodu. A když už se tak děje, měl by se člověk určitě zamyslet i nad tím, jak takto uspořené peníze ukládá. Protože nás provází inflace, jež měnu postupně znehodnocuje, a je tedy rozumné vybrat si takové spořicí produkty, které tuto převýší nebo alespoň co nejvíce zredukují. Aby úspory nepozbývaly zbytečně svoji reálnou hodnotu.
Na který ze způsobů spoření vsadit, to už je ale záležitostí, již si musí každý vyřešit sám, protože jsme každý jiný a každému tak může vyhovovat něco jiného. Někdo upřednostní nevýnosnou sázku na jistotu, někdo raději zariskuje v naději, že bude jeho risk zisk. Ale ať tak či onak, bude na tom spořivý člověk vždy lépe než ten, kdo nemá žádné finanční rezervy.

I když se někomu z nás může od počátku až do současnosti dařit přímo skvěle, i když jeho dosavadní život připomíná procházku růžovou zahradou, neměl by tento nikdy usnout na vavřínech. I někdo takový se totiž může v budoucnu dostat do problémů, jež mohou pramenit z věru lecčeho.

Nevěříte? A co vy vlastně víte, nedoslouží-li vám dejme tomu zanedlouho zdraví, nepřijdete-li o práci, nepoklesne-li vám příjem, nevzrostou ceny toho, co k životu potřebujete, nepřijdou-li neplánované výdaje, nedojde k nějakému neštěstí… Je zkrátka mnoho věcí, které se mohou pokazit. A dojde-li k tomu, může se člověk ocitnout třeba i ve vyslovené bídě. A co někomu takovému přijde více než k duhu, dojde-li na takové nepříjemnosti? Samozřejmě využití úspor, jimiž lze dorovnat vzniklý deficit příjmů.

A aby měl člověk takovou železnou rezervu, je žádoucí věnovat se spoření. A to nejen v časech, kdy žije člověk v nadbytku, ale i tehdy, když své finance zvládá tak akorát. I kdyby si měl dotyčný odkládat jenom banálních pár korun, ani to neuškodí, ani to není zbytečné. Protože nemusí pršet, jen když kape, a i z pravidelně ukládaných několika korun může nakonec být docela hezká sumička peněz.
A tak je nesporně moudré si část svých příjmů odkládat pro strýčka Příhodu. A když už se tak děje, měl by se člověk určitě zamyslet i nad tím, jak takto uspořené peníze ukládá. Protože nás provází inflace, jež měnu postupně znehodnocuje, a je tedy rozumné vybrat si takové spořicí produkty, které tuto převýší nebo alespoň co nejvíce zredukují. Aby úspory nepozbývaly zbytečně svoji reálnou hodnotu.
Na který ze způsobů spoření vsadit, to už je ale záležitostí, již si musí každý vyřešit sám, protože jsme každý jiný a každému tak může vyhovovat něco jiného. Někdo upřednostní nevýnosnou sázku na jistotu, někdo raději zariskuje v naději, že bude jeho risk zisk. Ale ať tak či onak, bude na tom spořivý člověk vždy lépe než ten, kdo nemá žádné finanční rezervy.

I když se někomu z nás může od počátku až do současnosti dařit přímo skvěle, i když jeho dosavadní život připomíná procházku růžovou zahradou, neměl by tento nikdy usnout na vavřínech. I někdo takový se totiž může v budoucnu dostat do problémů, jež mohou pramenit z věru lecčeho.

Nevěříte? A co vy vlastně víte, nedoslouží-li vám dejme tomu zanedlouho zdraví, nepřijdete-li o práci, nepoklesne-li vám příjem, nevzrostou ceny toho, co k životu potřebujete, nepřijdou-li neplánované výdaje, nedojde k nějakému neštěstí… Je zkrátka mnoho věcí, které se mohou pokazit. A dojde-li k tomu, může se člověk ocitnout třeba i ve vyslovené bídě. A co někomu takovému přijde více než k duhu, dojde-li na takové nepříjemnosti? Samozřejmě využití úspor, jimiž lze dorovnat vzniklý deficit příjmů.

A aby měl člověk takovou železnou rezervu, je žádoucí věnovat se spoření. A to nejen v časech, kdy žije člověk v nadbytku, ale i tehdy, když své finance zvládá tak akorát. I kdyby si měl dotyčný odkládat jenom banálních pár korun, ani to neuškodí, ani to není zbytečné. Protože nemusí pršet, jen když kape, a i z pravidelně ukládaných několika korun může nakonec být docela hezká sumička peněz.
A tak je nesporně moudré si část svých příjmů odkládat pro strýčka Příhodu. A když už se tak děje, měl by se člověk určitě zamyslet i nad tím, jak takto uspořené peníze ukládá. Protože nás provází inflace, jež měnu postupně znehodnocuje, a je tedy rozumné vybrat si takové spořicí produkty, které tuto převýší nebo alespoň co nejvíce zredukují. Aby úspory nepozbývaly zbytečně svoji reálnou hodnotu.
Na který ze způsobů spoření vsadit, to už je ale záležitostí, již si musí každý vyřešit sám, protože jsme každý jiný a každému tak může vyhovovat něco jiného. Někdo upřednostní nevýnosnou sázku na jistotu, někdo raději zariskuje v naději, že bude jeho risk zisk. Ale ať tak či onak, bude na tom spořivý člověk vždy lépe než ten, kdo nemá žádné finanční rezervy.

I když se někomu z nás může od počátku až do současnosti dařit přímo skvěle, i když jeho dosavadní život připomíná procházku růžovou zahradou, neměl by tento nikdy usnout na vavřínech. I někdo takový se totiž může v budoucnu dostat do problémů, jež mohou pramenit z věru lecčeho.

Nevěříte? A co vy vlastně víte, nedoslouží-li vám dejme tomu zanedlouho zdraví, nepřijdete-li o práci, nepoklesne-li vám příjem, nevzrostou ceny toho, co k životu potřebujete, nepřijdou-li neplánované výdaje, nedojde k nějakému neštěstí… Je zkrátka mnoho věcí, které se mohou pokazit. A dojde-li k tomu, může se člověk ocitnout třeba i ve vyslovené bídě. A co někomu takovému přijde více než k duhu, dojde-li na takové nepříjemnosti? Samozřejmě využití úspor, jimiž lze dorovnat vzniklý deficit příjmů.

A aby měl člověk takovou železnou rezervu, je žádoucí věnovat se spoření. A to nejen v časech, kdy žije člověk v nadbytku, ale i tehdy, když své finance zvládá tak akorát. I kdyby si měl dotyčný odkládat jenom banálních pár korun, ani to neuškodí, ani to není zbytečné. Protože nemusí pršet, jen když kape, a i z pravidelně ukládaných několika korun může nakonec být docela hezká sumička peněz.
A tak je nesporně moudré si část svých příjmů odkládat pro strýčka Příhodu. A když už se tak děje, měl by se člověk určitě zamyslet i nad tím, jak takto uspořené peníze ukládá. Protože nás provází inflace, jež měnu postupně znehodnocuje, a je tedy rozumné vybrat si takové spořicí produkty, které tuto převýší nebo alespoň co nejvíce zredukují. Aby úspory nepozbývaly zbytečně svoji reálnou hodnotu.
Na který ze způsobů spoření vsadit, to už je ale záležitostí, již si musí každý vyřešit sám, protože jsme každý jiný a každému tak může vyhovovat něco jiného. Někdo upřednostní nevýnosnou sázku na jistotu, někdo raději zariskuje v naději, že bude jeho risk zisk. Ale ať tak či onak, bude na tom spořivý člověk vždy lépe než ten, kdo nemá žádné finanční rezervy.