Blog

  • Taková podobnost s Titanicem!

    Taková podobnost s Titanicem!


    Už nespočet let žije naše země tu více a tu méně na dluh. A nic na tom nezměnila ani dávná památná slova Václava Klause staršího „nečekejte, že vám ty peníze někdo dá“. A jakkoliv náš stát od nástupu komunistů k moci už nikdy ekonomickým zázrakem nebyl, dá se říci, že je naše ekonomika stále větším a větším propadákem.

    eura bankovky

    Vzpomeneme-li si jenom na nedávná léta, všichni máme dosud v živé paměti, že byla tato našimi vládními politiky pyšně charakterizována jako doba ekonomického rozkvětu. Dařilo se nám skvěle… a přesto náš stát končil rok co rok s dluhem v řádu desítek miliard. A pokud byste se mě chtěli ptát, v čem že tkvěla podstata onoho ‚ekonomického zázraku‘, pak vězte, že nevím. Nejsem vládní politik a nevím, v čem byly ony dluhy v dobrých časech pozitivní.
    A současnost? Ta už se jeví pomyslným posledním hřebíčkem do rakve naší ekonomiky. V uplynulém roce nás totiž vláda zadlužila ve srovnání s těmi údajně dobrými lety desetinásobně. Jen za loňský rok zadlužila naši zemi o 410 miliard korun. Díky čemuž už dluží naše země přes dva biliony korun, což je napsáno číslem 2.050.000.000.000 korun.

    britské libry

    Hrozivé číslo, nemyslíte? Zejména když vezmeme v potaz, že má naše země jenom před deset milionů obyvatel, takže se dluh každého z nás vyšplhal v průměru na řádově dvě stě tisíc. A i v letošním roce tato cifra poroste tempem přímo šíleným a na konci roku už by tak měl každý z nás dlužit v průměru čtvrt milionu. Což jsou peníze, jež mnozí z nás nikdy ani neviděli pohromadě. Ale přesto by je měli jednoho dne zaplatit.
    A co vláda na to? Co by? Prostě vydala státní dluhopisy, jež rozprodala především na našem vnitřním trhu. Protože znáte to – podařilo se přesvědčit našince, že jde o zajištěné dluhopisy, které budou určitě proplaceny, navíc tu byl o něco vyšší úrok než u jiných pojištěných, a tedy nerizikových bankovních vkladů, a tak si je bulíci kupovali. A půjčovali tak vládě, která díky tomu mohla rozhazovat a zadlužovat nás všechny.
    Až se naše ekonomika stala podobnou Titanicu. Tedy jde ke dnu. A rozdíl je tu jenom v tom, že na Titanicu zůstala celá řada cenností, zatímco v naší ekonomice jen prázdná kasa.

  • Taková podobnost s Titanicem!

    Taková podobnost s Titanicem!


    Už nespočet let žije naše země tu více a tu méně na dluh. A nic na tom nezměnila ani dávná památná slova Václava Klause staršího „nečekejte, že vám ty peníze někdo dá“. A jakkoliv náš stát od nástupu komunistů k moci už nikdy ekonomickým zázrakem nebyl, dá se říci, že je naše ekonomika stále větším a větším propadákem.

    eura bankovky

    Vzpomeneme-li si jenom na nedávná léta, všichni máme dosud v živé paměti, že byla tato našimi vládními politiky pyšně charakterizována jako doba ekonomického rozkvětu. Dařilo se nám skvěle… a přesto náš stát končil rok co rok s dluhem v řádu desítek miliard. A pokud byste se mě chtěli ptát, v čem že tkvěla podstata onoho ‚ekonomického zázraku‘, pak vězte, že nevím. Nejsem vládní politik a nevím, v čem byly ony dluhy v dobrých časech pozitivní.
    A současnost? Ta už se jeví pomyslným posledním hřebíčkem do rakve naší ekonomiky. V uplynulém roce nás totiž vláda zadlužila ve srovnání s těmi údajně dobrými lety desetinásobně. Jen za loňský rok zadlužila naši zemi o 410 miliard korun. Díky čemuž už dluží naše země přes dva biliony korun, což je napsáno číslem 2.050.000.000.000 korun.

    britské libry

    Hrozivé číslo, nemyslíte? Zejména když vezmeme v potaz, že má naše země jenom před deset milionů obyvatel, takže se dluh každého z nás vyšplhal v průměru na řádově dvě stě tisíc. A i v letošním roce tato cifra poroste tempem přímo šíleným a na konci roku už by tak měl každý z nás dlužit v průměru čtvrt milionu. Což jsou peníze, jež mnozí z nás nikdy ani neviděli pohromadě. Ale přesto by je měli jednoho dne zaplatit.
    A co vláda na to? Co by? Prostě vydala státní dluhopisy, jež rozprodala především na našem vnitřním trhu. Protože znáte to – podařilo se přesvědčit našince, že jde o zajištěné dluhopisy, které budou určitě proplaceny, navíc tu byl o něco vyšší úrok než u jiných pojištěných, a tedy nerizikových bankovních vkladů, a tak si je bulíci kupovali. A půjčovali tak vládě, která díky tomu mohla rozhazovat a zadlužovat nás všechny.
    Až se naše ekonomika stala podobnou Titanicu. Tedy jde ke dnu. A rozdíl je tu jenom v tom, že na Titanicu zůstala celá řada cenností, zatímco v naší ekonomice jen prázdná kasa.

  • Taková podobnost s Titanicem!

    Taková podobnost s Titanicem!


    Už nespočet let žije naše země tu více a tu méně na dluh. A nic na tom nezměnila ani dávná památná slova Václava Klause staršího „nečekejte, že vám ty peníze někdo dá“. A jakkoliv náš stát od nástupu komunistů k moci už nikdy ekonomickým zázrakem nebyl, dá se říci, že je naše ekonomika stále větším a větším propadákem.

    eura bankovky

    Vzpomeneme-li si jenom na nedávná léta, všichni máme dosud v živé paměti, že byla tato našimi vládními politiky pyšně charakterizována jako doba ekonomického rozkvětu. Dařilo se nám skvěle… a přesto náš stát končil rok co rok s dluhem v řádu desítek miliard. A pokud byste se mě chtěli ptát, v čem že tkvěla podstata onoho ‚ekonomického zázraku‘, pak vězte, že nevím. Nejsem vládní politik a nevím, v čem byly ony dluhy v dobrých časech pozitivní.
    A současnost? Ta už se jeví pomyslným posledním hřebíčkem do rakve naší ekonomiky. V uplynulém roce nás totiž vláda zadlužila ve srovnání s těmi údajně dobrými lety desetinásobně. Jen za loňský rok zadlužila naši zemi o 410 miliard korun. Díky čemuž už dluží naše země přes dva biliony korun, což je napsáno číslem 2.050.000.000.000 korun.

    britské libry

    Hrozivé číslo, nemyslíte? Zejména když vezmeme v potaz, že má naše země jenom před deset milionů obyvatel, takže se dluh každého z nás vyšplhal v průměru na řádově dvě stě tisíc. A i v letošním roce tato cifra poroste tempem přímo šíleným a na konci roku už by tak měl každý z nás dlužit v průměru čtvrt milionu. Což jsou peníze, jež mnozí z nás nikdy ani neviděli pohromadě. Ale přesto by je měli jednoho dne zaplatit.
    A co vláda na to? Co by? Prostě vydala státní dluhopisy, jež rozprodala především na našem vnitřním trhu. Protože znáte to – podařilo se přesvědčit našince, že jde o zajištěné dluhopisy, které budou určitě proplaceny, navíc tu byl o něco vyšší úrok než u jiných pojištěných, a tedy nerizikových bankovních vkladů, a tak si je bulíci kupovali. A půjčovali tak vládě, která díky tomu mohla rozhazovat a zadlužovat nás všechny.
    Až se naše ekonomika stala podobnou Titanicu. Tedy jde ke dnu. A rozdíl je tu jenom v tom, že na Titanicu zůstala celá řada cenností, zatímco v naší ekonomice jen prázdná kasa.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.

  • Kde bychom bez práce byli?

    Kde bychom bez práce byli?


    I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.

    lesklé nářadí

    Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
    Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.

    zařízení dílny

    A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
    Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.