Blog

Lidé touží někde bydlet. Ve chvílích, kdy nemají žádný prostor, ve kterém by mohli hlavu složit, jsou rádi, že mohou žít u rodičů, ale to obvykle končí s dosažením plnoletosti, kdy převládne touha po osamostatnění se.
Ve chvíli, kdy člověk nehodlá déle setrvávat u svých rodičů, si tento obvykle pronajme nějaký ten byt nebo aspoň byteček. Jistě, leze to docela dost do peněz, ale je to vlastně to jediné, co někomu podobnému zbývá, nemá-li někoho, kdo by mu dostatečně vypomohl. Protože tady se platí za bydlení postupně, a to je daleko zvládnutelnější než vyplacení závratné částky za doživotní bydlení hned a naráz.

Když už člověka nebaví žít v pronájmu, třeba proto, že je tento přece jenom zbytečně předražený nebo že se dotyčnému nechce stěhovat z místa na místo, kdykoliv si majitel takto pronajatého bytu usmyslí, že ho chce využít jinak a nájemník už se mu tu tedy nehodí, začne uvažovat o koupi vlastní nemovitosti. A nutno si přiznat, že je toto uvažování na první pohled náramně podobné pouhému snění. Protože kde by někdo takový vzal miliony na takový dům či byt?
Ovšem navzdory zdánlivé nereálnosti si někdo takový často své vlastní bydlení koupí. Protože na jeho financování naštěstí nemusí být sám. Máme u nás přece i hypotéky.

Ti, kdo chtějí vlastní bydlení, využívají tento typ půjček stále hojněji. A to jednak proto, že by se na našetření dostatku peněz jen tak nezmohli, a jednak i proto, že se díky zástavě nemovitosti u těchto dají potřebné finance získat vlastně relativně snadno, a to navzdory tomu, že určitě nejde o zanedbatelné částky. Půjčuje se tu nemalé množství peněz, splácí se po dlouhou řadu let, ale ani to lidi od hypoték neodrazuje a zřejmě ani nikdy odrazovat nebude. Protože bydlet ve vlastním je zkrátka jistota, je to ideál. A nikdo soudný se dobrovolně ničeho ideálního nevzdá.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.