Lidé touží někde bydlet. Ve chvílích, kdy nemají žádný prostor, ve kterém by mohli hlavu složit, jsou rádi, že mohou žít u rodičů, ale to obvykle končí s dosažením plnoletosti, kdy převládne touha po osamostatnění se.
Ve chvíli, kdy člověk nehodlá déle setrvávat u svých rodičů, si tento obvykle pronajme nějaký ten byt nebo aspoň byteček. Jistě, leze to docela dost do peněz, ale je to vlastně to jediné, co někomu podobnému zbývá, nemá-li někoho, kdo by mu dostatečně vypomohl. Protože tady se platí za bydlení postupně, a to je daleko zvládnutelnější než vyplacení závratné částky za doživotní bydlení hned a naráz.
Když už člověka nebaví žít v pronájmu, třeba proto, že je tento přece jenom zbytečně předražený nebo že se dotyčnému nechce stěhovat z místa na místo, kdykoliv si majitel takto pronajatého bytu usmyslí, že ho chce využít jinak a nájemník už se mu tu tedy nehodí, začne uvažovat o koupi vlastní nemovitosti. A nutno si přiznat, že je toto uvažování na první pohled náramně podobné pouhému snění. Protože kde by někdo takový vzal miliony na takový dům či byt?
Ovšem navzdory zdánlivé nereálnosti si někdo takový často své vlastní bydlení koupí. Protože na jeho financování naštěstí nemusí být sám. Máme u nás přece i hypotéky.
Ti, kdo chtějí vlastní bydlení, využívají tento typ půjček stále hojněji. A to jednak proto, že by se na našetření dostatku peněz jen tak nezmohli, a jednak i proto, že se díky zástavě nemovitosti u těchto dají potřebné finance získat vlastně relativně snadno, a to navzdory tomu, že určitě nejde o zanedbatelné částky. Půjčuje se tu nemalé množství peněz, splácí se po dlouhou řadu let, ale ani to lidi od hypoték neodrazuje a zřejmě ani nikdy odrazovat nebude. Protože bydlet ve vlastním je zkrátka jistota, je to ideál. A nikdo soudný se dobrovolně ničeho ideálního nevzdá.
