Blog

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.

Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.

U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.

Každý, kdo chce vést spokojený život, potřebuje zajištěný dostatečný příjem. Tedy peníze. A peníze nejsou jak známo bez práce, odmyslíme-li si nekalé kriminální počiny, jež ale slušní lidé neakceptují.
Do práce chodíme, abychom si vydělali. I když pochopitelně třeba nejenom proto. Můžeme z ní mít i dobrý pocit, že jsme něčím prospěšní, může nás bavit, může nám nějak jinak činit dobře…
A proto je dobře, že pracovní příležitosti existují a lidé se tak v těchto mohou realizovat pro druhé, a tím potažmo i sami pro sebe. Pracujeme, získáváme tím peníze, které utrácíme a tím dáváme práci jiným, a tak pořád dokolečka.

A jakou práci bychom měli odvádět, čemu bychom se tu měli věnovat především?
Logickou a zřejmě i jedinou správnou odpovědí je to, že kteroukoliv, jež je někomu ku prospěchu a jíž si lze zajistit obživu. A je naprosto lhostejné, pracuje-li rukama, hlavou nebo klidně i jinou částí těla, děláme-li práci takzvaně prestižní či naopak rádoby nedůstojnou. Pro každou z těchto alternativ se tu něco najde a každá má svůj nesporný význam, žádná není víc než ta druhá.

A pokud pochybujete o smysluplnosti počínání nazývaného práce, podívejte se na naši dnešní realitu. Mnoha lidem bylo se zdůvodněním, že je to kvůli pandemii, zakázáno pracovat, respektive se pracovní podmínky takových lidí notně omezily a zkomplikovaly, a co rázem vidíme? Spoustu zoufalých lidí, spoustu těch, kdo žijí třeba jen díky státní almužně, jíž jen politici honosně říkají kompenzace, spoustu těch, kdo se ocitli třeba i v bezvýchodné situaci. A to vše s rozpočtem, jenž je přímo neskutečně mínusový, protože bez práce nejsou nejen koláče, ale ani daně.
A dokud se tu nezačne pracovat, nebude lépe. Protože bez práce nikdy líp být nemůže. To, co vzniká díky práci, se nedá ničím alternativně nahradit. A stoprocentně se na tom nikdy ani nic nezmění.

Každý, kdo chce vést spokojený život, potřebuje zajištěný dostatečný příjem. Tedy peníze. A peníze nejsou jak známo bez práce, odmyslíme-li si nekalé kriminální počiny, jež ale slušní lidé neakceptují.
Do práce chodíme, abychom si vydělali. I když pochopitelně třeba nejenom proto. Můžeme z ní mít i dobrý pocit, že jsme něčím prospěšní, může nás bavit, může nám nějak jinak činit dobře…
A proto je dobře, že pracovní příležitosti existují a lidé se tak v těchto mohou realizovat pro druhé, a tím potažmo i sami pro sebe. Pracujeme, získáváme tím peníze, které utrácíme a tím dáváme práci jiným, a tak pořád dokolečka.

A jakou práci bychom měli odvádět, čemu bychom se tu měli věnovat především?
Logickou a zřejmě i jedinou správnou odpovědí je to, že kteroukoliv, jež je někomu ku prospěchu a jíž si lze zajistit obživu. A je naprosto lhostejné, pracuje-li rukama, hlavou nebo klidně i jinou částí těla, děláme-li práci takzvaně prestižní či naopak rádoby nedůstojnou. Pro každou z těchto alternativ se tu něco najde a každá má svůj nesporný význam, žádná není víc než ta druhá.

A pokud pochybujete o smysluplnosti počínání nazývaného práce, podívejte se na naši dnešní realitu. Mnoha lidem bylo se zdůvodněním, že je to kvůli pandemii, zakázáno pracovat, respektive se pracovní podmínky takových lidí notně omezily a zkomplikovaly, a co rázem vidíme? Spoustu zoufalých lidí, spoustu těch, kdo žijí třeba jen díky státní almužně, jíž jen politici honosně říkají kompenzace, spoustu těch, kdo se ocitli třeba i v bezvýchodné situaci. A to vše s rozpočtem, jenž je přímo neskutečně mínusový, protože bez práce nejsou nejen koláče, ale ani daně.
A dokud se tu nezačne pracovat, nebude lépe. Protože bez práce nikdy líp být nemůže. To, co vzniká díky práci, se nedá ničím alternativně nahradit. A stoprocentně se na tom nikdy ani nic nezmění.

Každý, kdo chce vést spokojený život, potřebuje zajištěný dostatečný příjem. Tedy peníze. A peníze nejsou jak známo bez práce, odmyslíme-li si nekalé kriminální počiny, jež ale slušní lidé neakceptují.
Do práce chodíme, abychom si vydělali. I když pochopitelně třeba nejenom proto. Můžeme z ní mít i dobrý pocit, že jsme něčím prospěšní, může nás bavit, může nám nějak jinak činit dobře…
A proto je dobře, že pracovní příležitosti existují a lidé se tak v těchto mohou realizovat pro druhé, a tím potažmo i sami pro sebe. Pracujeme, získáváme tím peníze, které utrácíme a tím dáváme práci jiným, a tak pořád dokolečka.

A jakou práci bychom měli odvádět, čemu bychom se tu měli věnovat především?
Logickou a zřejmě i jedinou správnou odpovědí je to, že kteroukoliv, jež je někomu ku prospěchu a jíž si lze zajistit obživu. A je naprosto lhostejné, pracuje-li rukama, hlavou nebo klidně i jinou částí těla, děláme-li práci takzvaně prestižní či naopak rádoby nedůstojnou. Pro každou z těchto alternativ se tu něco najde a každá má svůj nesporný význam, žádná není víc než ta druhá.

A pokud pochybujete o smysluplnosti počínání nazývaného práce, podívejte se na naši dnešní realitu. Mnoha lidem bylo se zdůvodněním, že je to kvůli pandemii, zakázáno pracovat, respektive se pracovní podmínky takových lidí notně omezily a zkomplikovaly, a co rázem vidíme? Spoustu zoufalých lidí, spoustu těch, kdo žijí třeba jen díky státní almužně, jíž jen politici honosně říkají kompenzace, spoustu těch, kdo se ocitli třeba i v bezvýchodné situaci. A to vše s rozpočtem, jenž je přímo neskutečně mínusový, protože bez práce nejsou nejen koláče, ale ani daně.
A dokud se tu nezačne pracovat, nebude lépe. Protože bez práce nikdy líp být nemůže. To, co vzniká díky práci, se nedá ničím alternativně nahradit. A stoprocentně se na tom nikdy ani nic nezmění.

Každý, kdo chce vést spokojený život, potřebuje zajištěný dostatečný příjem. Tedy peníze. A peníze nejsou jak známo bez práce, odmyslíme-li si nekalé kriminální počiny, jež ale slušní lidé neakceptují.
Do práce chodíme, abychom si vydělali. I když pochopitelně třeba nejenom proto. Můžeme z ní mít i dobrý pocit, že jsme něčím prospěšní, může nás bavit, může nám nějak jinak činit dobře…
A proto je dobře, že pracovní příležitosti existují a lidé se tak v těchto mohou realizovat pro druhé, a tím potažmo i sami pro sebe. Pracujeme, získáváme tím peníze, které utrácíme a tím dáváme práci jiným, a tak pořád dokolečka.

A jakou práci bychom měli odvádět, čemu bychom se tu měli věnovat především?
Logickou a zřejmě i jedinou správnou odpovědí je to, že kteroukoliv, jež je někomu ku prospěchu a jíž si lze zajistit obživu. A je naprosto lhostejné, pracuje-li rukama, hlavou nebo klidně i jinou částí těla, děláme-li práci takzvaně prestižní či naopak rádoby nedůstojnou. Pro každou z těchto alternativ se tu něco najde a každá má svůj nesporný význam, žádná není víc než ta druhá.

A pokud pochybujete o smysluplnosti počínání nazývaného práce, podívejte se na naši dnešní realitu. Mnoha lidem bylo se zdůvodněním, že je to kvůli pandemii, zakázáno pracovat, respektive se pracovní podmínky takových lidí notně omezily a zkomplikovaly, a co rázem vidíme? Spoustu zoufalých lidí, spoustu těch, kdo žijí třeba jen díky státní almužně, jíž jen politici honosně říkají kompenzace, spoustu těch, kdo se ocitli třeba i v bezvýchodné situaci. A to vše s rozpočtem, jenž je přímo neskutečně mínusový, protože bez práce nejsou nejen koláče, ale ani daně.
A dokud se tu nezačne pracovat, nebude lépe. Protože bez práce nikdy líp být nemůže. To, co vzniká díky práci, se nedá ničím alternativně nahradit. A stoprocentně se na tom nikdy ani nic nezmění.

Každý, kdo chce vést spokojený život, potřebuje zajištěný dostatečný příjem. Tedy peníze. A peníze nejsou jak známo bez práce, odmyslíme-li si nekalé kriminální počiny, jež ale slušní lidé neakceptují.
Do práce chodíme, abychom si vydělali. I když pochopitelně třeba nejenom proto. Můžeme z ní mít i dobrý pocit, že jsme něčím prospěšní, může nás bavit, může nám nějak jinak činit dobře…
A proto je dobře, že pracovní příležitosti existují a lidé se tak v těchto mohou realizovat pro druhé, a tím potažmo i sami pro sebe. Pracujeme, získáváme tím peníze, které utrácíme a tím dáváme práci jiným, a tak pořád dokolečka.

A jakou práci bychom měli odvádět, čemu bychom se tu měli věnovat především?
Logickou a zřejmě i jedinou správnou odpovědí je to, že kteroukoliv, jež je někomu ku prospěchu a jíž si lze zajistit obživu. A je naprosto lhostejné, pracuje-li rukama, hlavou nebo klidně i jinou částí těla, děláme-li práci takzvaně prestižní či naopak rádoby nedůstojnou. Pro každou z těchto alternativ se tu něco najde a každá má svůj nesporný význam, žádná není víc než ta druhá.

A pokud pochybujete o smysluplnosti počínání nazývaného práce, podívejte se na naši dnešní realitu. Mnoha lidem bylo se zdůvodněním, že je to kvůli pandemii, zakázáno pracovat, respektive se pracovní podmínky takových lidí notně omezily a zkomplikovaly, a co rázem vidíme? Spoustu zoufalých lidí, spoustu těch, kdo žijí třeba jen díky státní almužně, jíž jen politici honosně říkají kompenzace, spoustu těch, kdo se ocitli třeba i v bezvýchodné situaci. A to vše s rozpočtem, jenž je přímo neskutečně mínusový, protože bez práce nejsou nejen koláče, ale ani daně.
A dokud se tu nezačne pracovat, nebude lépe. Protože bez práce nikdy líp být nemůže. To, co vzniká díky práci, se nedá ničím alternativně nahradit. A stoprocentně se na tom nikdy ani nic nezmění.

Každý, kdo chce vést spokojený život, potřebuje zajištěný dostatečný příjem. Tedy peníze. A peníze nejsou jak známo bez práce, odmyslíme-li si nekalé kriminální počiny, jež ale slušní lidé neakceptují.
Do práce chodíme, abychom si vydělali. I když pochopitelně třeba nejenom proto. Můžeme z ní mít i dobrý pocit, že jsme něčím prospěšní, může nás bavit, může nám nějak jinak činit dobře…
A proto je dobře, že pracovní příležitosti existují a lidé se tak v těchto mohou realizovat pro druhé, a tím potažmo i sami pro sebe. Pracujeme, získáváme tím peníze, které utrácíme a tím dáváme práci jiným, a tak pořád dokolečka.

A jakou práci bychom měli odvádět, čemu bychom se tu měli věnovat především?
Logickou a zřejmě i jedinou správnou odpovědí je to, že kteroukoliv, jež je někomu ku prospěchu a jíž si lze zajistit obživu. A je naprosto lhostejné, pracuje-li rukama, hlavou nebo klidně i jinou částí těla, děláme-li práci takzvaně prestižní či naopak rádoby nedůstojnou. Pro každou z těchto alternativ se tu něco najde a každá má svůj nesporný význam, žádná není víc než ta druhá.

A pokud pochybujete o smysluplnosti počínání nazývaného práce, podívejte se na naši dnešní realitu. Mnoha lidem bylo se zdůvodněním, že je to kvůli pandemii, zakázáno pracovat, respektive se pracovní podmínky takových lidí notně omezily a zkomplikovaly, a co rázem vidíme? Spoustu zoufalých lidí, spoustu těch, kdo žijí třeba jen díky státní almužně, jíž jen politici honosně říkají kompenzace, spoustu těch, kdo se ocitli třeba i v bezvýchodné situaci. A to vše s rozpočtem, jenž je přímo neskutečně mínusový, protože bez práce nejsou nejen koláče, ale ani daně.
A dokud se tu nezačne pracovat, nebude lépe. Protože bez práce nikdy líp být nemůže. To, co vzniká díky práci, se nedá ničím alternativně nahradit. A stoprocentně se na tom nikdy ani nic nezmění.