Blog

Jak všichni dobře víme, existují lidé, jimž se říká soukromí podnikatelé. Tito pracují podobně jako ti ostatní, tedy zaměstnanci, ovšem na rozdíl od těch, kdo pracují někde pro někoho jiného, se tito vyznačují tím, že podstupují určitá, a to klidně i nemalá rizika. Nepracují za zaručený tabulkový plat, nemají nejednou pevně danou pracovní dobu a činí se i tehdy, kdy mají zaměstnanci už dávno padla, klidně i o víkendech a svátcích.

Takže jsou podnikatelé špatní nebo dobří? Jednoznačně dobří. I když jsou mezi nimi pochopitelně i nějaké ty černé ovce, můžeme být rádi, že je máme. Protože je na ně, jak my starší pamatujeme a můžeme tedy srovnávat, daleko větší spolehnutí než na státní firmy, tito poskytují lepší, dokonalejší i jinak výhodnější služby. Obvykle.
A proto by bylo žádoucí, kdybychom potkávali nějaké to podnikání všude. Třeba pouze toto, třeba toto konkurující státnímu sektoru, ale nikdy by podnikatelský duch neměl scházet.
Ovšem bohužel schází.
Zatímco máme soukromé prodejce, řemeslníky, zemědělce, průmyslníky, vědce a další profese, jsou tu i místa, kde podnikání k naší škodě schází. A byť si to vesměs ani neuvědomujeme, je to důvod k zoufání si, měli bychom toho litovat. A také toho nejednou litujeme.

Naší největší smůlou je skutečnost, že je stát státní, a nikoliv soukromou institucí. Kvůli čemuž je jako stát řízen a spravován. A to pochopitelně jak s nějakými těmi přednostmi, tak bohužel i se svými zásadními nedostatky.
Vidíme, jak vládnoucí politici rozhazují společné peníze, a musí nám to být skoro jedno, nechceme-li se z toho zbláznit. Vidíme, jak hospodaří stát se stále větším deficitem, vidíme, jak se dělají nesmyslná, ba i zrůdná rozhodnutí, za něž často nikdo nenese zodpovědnost, vidíme, jak se politici vměšují i do toho, do čeho nemají co strkat nos nebo čemu nerozumí. Což by soukromník ve své firmě dělat nemohl. Protože by přišel na buben.
A tak by bylo skvělé, kdyby se ‚podnikalo‘ i ve vládě. Kdyby politici řídili stát jako soukromou firmu. S tím, že by nesli veškeré důsledky svých činů, v tom dobrém i špatném.

Jak všichni dobře víme, existují lidé, jimž se říká soukromí podnikatelé. Tito pracují podobně jako ti ostatní, tedy zaměstnanci, ovšem na rozdíl od těch, kdo pracují někde pro někoho jiného, se tito vyznačují tím, že podstupují určitá, a to klidně i nemalá rizika. Nepracují za zaručený tabulkový plat, nemají nejednou pevně danou pracovní dobu a činí se i tehdy, kdy mají zaměstnanci už dávno padla, klidně i o víkendech a svátcích.

Takže jsou podnikatelé špatní nebo dobří? Jednoznačně dobří. I když jsou mezi nimi pochopitelně i nějaké ty černé ovce, můžeme být rádi, že je máme. Protože je na ně, jak my starší pamatujeme a můžeme tedy srovnávat, daleko větší spolehnutí než na státní firmy, tito poskytují lepší, dokonalejší i jinak výhodnější služby. Obvykle.
A proto by bylo žádoucí, kdybychom potkávali nějaké to podnikání všude. Třeba pouze toto, třeba toto konkurující státnímu sektoru, ale nikdy by podnikatelský duch neměl scházet.
Ovšem bohužel schází.
Zatímco máme soukromé prodejce, řemeslníky, zemědělce, průmyslníky, vědce a další profese, jsou tu i místa, kde podnikání k naší škodě schází. A byť si to vesměs ani neuvědomujeme, je to důvod k zoufání si, měli bychom toho litovat. A také toho nejednou litujeme.

Naší největší smůlou je skutečnost, že je stát státní, a nikoliv soukromou institucí. Kvůli čemuž je jako stát řízen a spravován. A to pochopitelně jak s nějakými těmi přednostmi, tak bohužel i se svými zásadními nedostatky.
Vidíme, jak vládnoucí politici rozhazují společné peníze, a musí nám to být skoro jedno, nechceme-li se z toho zbláznit. Vidíme, jak hospodaří stát se stále větším deficitem, vidíme, jak se dělají nesmyslná, ba i zrůdná rozhodnutí, za něž často nikdo nenese zodpovědnost, vidíme, jak se politici vměšují i do toho, do čeho nemají co strkat nos nebo čemu nerozumí. Což by soukromník ve své firmě dělat nemohl. Protože by přišel na buben.
A tak by bylo skvělé, kdyby se ‚podnikalo‘ i ve vládě. Kdyby politici řídili stát jako soukromou firmu. S tím, že by nesli veškeré důsledky svých činů, v tom dobrém i špatném.

Jak všichni dobře víme, existují lidé, jimž se říká soukromí podnikatelé. Tito pracují podobně jako ti ostatní, tedy zaměstnanci, ovšem na rozdíl od těch, kdo pracují někde pro někoho jiného, se tito vyznačují tím, že podstupují určitá, a to klidně i nemalá rizika. Nepracují za zaručený tabulkový plat, nemají nejednou pevně danou pracovní dobu a činí se i tehdy, kdy mají zaměstnanci už dávno padla, klidně i o víkendech a svátcích.

Takže jsou podnikatelé špatní nebo dobří? Jednoznačně dobří. I když jsou mezi nimi pochopitelně i nějaké ty černé ovce, můžeme být rádi, že je máme. Protože je na ně, jak my starší pamatujeme a můžeme tedy srovnávat, daleko větší spolehnutí než na státní firmy, tito poskytují lepší, dokonalejší i jinak výhodnější služby. Obvykle.
A proto by bylo žádoucí, kdybychom potkávali nějaké to podnikání všude. Třeba pouze toto, třeba toto konkurující státnímu sektoru, ale nikdy by podnikatelský duch neměl scházet.
Ovšem bohužel schází.
Zatímco máme soukromé prodejce, řemeslníky, zemědělce, průmyslníky, vědce a další profese, jsou tu i místa, kde podnikání k naší škodě schází. A byť si to vesměs ani neuvědomujeme, je to důvod k zoufání si, měli bychom toho litovat. A také toho nejednou litujeme.

Naší největší smůlou je skutečnost, že je stát státní, a nikoliv soukromou institucí. Kvůli čemuž je jako stát řízen a spravován. A to pochopitelně jak s nějakými těmi přednostmi, tak bohužel i se svými zásadními nedostatky.
Vidíme, jak vládnoucí politici rozhazují společné peníze, a musí nám to být skoro jedno, nechceme-li se z toho zbláznit. Vidíme, jak hospodaří stát se stále větším deficitem, vidíme, jak se dělají nesmyslná, ba i zrůdná rozhodnutí, za něž často nikdo nenese zodpovědnost, vidíme, jak se politici vměšují i do toho, do čeho nemají co strkat nos nebo čemu nerozumí. Což by soukromník ve své firmě dělat nemohl. Protože by přišel na buben.
A tak by bylo skvělé, kdyby se ‚podnikalo‘ i ve vládě. Kdyby politici řídili stát jako soukromou firmu. S tím, že by nesli veškeré důsledky svých činů, v tom dobrém i špatném.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.

Někdy se lidem daří dobře, někdy špatně. Záleží přitom na mnoha faktorech, z nichž některé člověk dokáže ovlivnit a jiné třeba nikoliv. A proto by se nemělo zapomínat ani na spoření, kdykoliv je možno odložit aspoň trochu těch peněz na jindy. Protože jeden nikdy neví, co ho může postihnout.
Žijeme totiž jak známo v notně nejistých dobách. Je to třeba jenom pouhý rok, co se nám stále ještě tvrdilo, v jak skvělé době žijeme, a kdyby totéž prohlásil stejný vládní politik dnes, byl by kdekdo ochoten začít shánět číslo na Chocholouška, tedy na nějakého toho psychiatra.

Jak málo jenom stačilo, aby se ze společnosti, v níž se žije poměrně bohatým stylem života, stalo to, v čem jsme nuceni živořit dnes, navíc bez radostných vyhlídek do budoucna! Kolik lidí si přicházelo na pěkné peníze a najednou se ocitlo na dně! A postihnout to může nejen společnost jako celek, ale i jednotlivce z našich řad. I mě, i vás, i kohokoliv jiného.
A tak je určitě dobré vytvářet si úspory. Kdybychom je potřebovali, vždy tu budou, byť možná poněkud znehodnocené inflací, a pokud bychom je nikdy nevyužili, zůstanou po nás našim dětem a třeba i vnukům, pravnukům… A časem se určitě najde někdo, komu přijdou vhod.

A jak si spořit? To pochopitelně záleží na každém z nás, protože v dnešním společenském systému jsme každý sám svého štěstí strůjcem. Někdo může vsadit na své jisté v podobě pojištěných nevýnosných vkladů, někdo může tu s menší a tu s větší mírou rizika investovat. Jak je libo.
Ale ať už se našinec rozhodne pro to nebo pro ono, sotva si tím pohorší. Protože může omezit své současné výdaje, aby nakonec o svou investici přišel, což zamrzí, ale také si tím může vytvořit rezervu, jež ho může zachránit v těžkých časech klidně i před naprostou bídou.
A jenom hlupák by žil ze dne na den a věřil tomu, že mu to vždycky nějak vyjde, že to vždycky nějak zvládne.