Blog

Kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Je spousta lidí, kteří toto úsloví s oblibou prohlašují, ale nedokážou se vžít do situace a psychiky lidí, kteří jsou v pokročilejším věku a nemají rádi změny. Umějí jen tu svou práci, kterou dělali dvacet let a najednou je zaměstnavatel propustil. Nezáleží na důvodu, respektive na tom, že například zrušil pracovní místo z důvodu reorganizace a nyní již – bývalému – zaměstnanci vyplatil odstupné.

Ne všichni mají takové „štěstí“. Občas se stává, že odstupné zaměstnavatel zaměstnanci pouze zúčtuje, ale už z důvodu nedostatku finančních prostředků, bohužel, nevyplatí. Tito propuštění zaměstnanci jsou na tom ještě hůře, protože – pokud nemají novou práci, pro úřad práce odstupné obdrželi a nemají proto nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti po celou dobu zákonného odstupného. Pak se není věru co divit, že takovíto lidé jsou otrávení a propadají depresi za to, jak s nimi jejich bývalý zaměstnavatel „zatočil“ a jak se stát o takovéto lidi nedokáže postarat. Nemají ani chuť shánět si nové zaměstnání, protože si připadají ukřivdění a s takovýmito pocity se těžko hledá nová práce.
Ale vraťme se k těm, kteří přišli o své pracovní místo a odstupné jim bylo vyplaceno. Pokud nemají novou práci, pak je řešením zaregistrovat se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Na podporu sice nebudou mít nárok, protože jim bylo vyplaceno odstupné, ale doporučujeme se na úřad práce nahlásit. Nemůže se tak totiž stát, že byste někdy v budoucnu mohli obdržet platební výměr od své zdravotní pojišťovny z důvodu neplacení zdravotního pojištění.

Pokud nejste osobou, za kterou je podle zákona o zdravotním pojištění, stát plátcem zdravotního pojištění (například pobíráte invalidní důchod, jste student, matka pobírající rodičovský příspěvek atp.), jste povinni si platit zdravotní pojištění. A to, pokud doba nezaměstnanosti trvá po celý měsíc. Na toto mnozí zapomínají a pak jsou nemile překvapeni, že jim vznikl dluh, a co víc, penále, které je mnohdy vyšší než samotný dluh. Ale registrací na úřadu práce, byť vám nevzniká nárok na podporu, se zařadíte do skupiny pojištěnců, za které platí zdravotní pojištění stát a nevzniká vám tak dluh na pojistném.

Kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Je spousta lidí, kteří toto úsloví s oblibou prohlašují, ale nedokážou se vžít do situace a psychiky lidí, kteří jsou v pokročilejším věku a nemají rádi změny. Umějí jen tu svou práci, kterou dělali dvacet let a najednou je zaměstnavatel propustil. Nezáleží na důvodu, respektive na tom, že například zrušil pracovní místo z důvodu reorganizace a nyní již – bývalému – zaměstnanci vyplatil odstupné.

Ne všichni mají takové „štěstí“. Občas se stává, že odstupné zaměstnavatel zaměstnanci pouze zúčtuje, ale už z důvodu nedostatku finančních prostředků, bohužel, nevyplatí. Tito propuštění zaměstnanci jsou na tom ještě hůře, protože – pokud nemají novou práci, pro úřad práce odstupné obdrželi a nemají proto nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti po celou dobu zákonného odstupného. Pak se není věru co divit, že takovíto lidé jsou otrávení a propadají depresi za to, jak s nimi jejich bývalý zaměstnavatel „zatočil“ a jak se stát o takovéto lidi nedokáže postarat. Nemají ani chuť shánět si nové zaměstnání, protože si připadají ukřivdění a s takovýmito pocity se těžko hledá nová práce.
Ale vraťme se k těm, kteří přišli o své pracovní místo a odstupné jim bylo vyplaceno. Pokud nemají novou práci, pak je řešením zaregistrovat se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Na podporu sice nebudou mít nárok, protože jim bylo vyplaceno odstupné, ale doporučujeme se na úřad práce nahlásit. Nemůže se tak totiž stát, že byste někdy v budoucnu mohli obdržet platební výměr od své zdravotní pojišťovny z důvodu neplacení zdravotního pojištění.

Pokud nejste osobou, za kterou je podle zákona o zdravotním pojištění, stát plátcem zdravotního pojištění (například pobíráte invalidní důchod, jste student, matka pobírající rodičovský příspěvek atp.), jste povinni si platit zdravotní pojištění. A to, pokud doba nezaměstnanosti trvá po celý měsíc. Na toto mnozí zapomínají a pak jsou nemile překvapeni, že jim vznikl dluh, a co víc, penále, které je mnohdy vyšší než samotný dluh. Ale registrací na úřadu práce, byť vám nevzniká nárok na podporu, se zařadíte do skupiny pojištěnců, za které platí zdravotní pojištění stát a nevzniká vám tak dluh na pojistném.

Kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Je spousta lidí, kteří toto úsloví s oblibou prohlašují, ale nedokážou se vžít do situace a psychiky lidí, kteří jsou v pokročilejším věku a nemají rádi změny. Umějí jen tu svou práci, kterou dělali dvacet let a najednou je zaměstnavatel propustil. Nezáleží na důvodu, respektive na tom, že například zrušil pracovní místo z důvodu reorganizace a nyní již – bývalému – zaměstnanci vyplatil odstupné.

Ne všichni mají takové „štěstí“. Občas se stává, že odstupné zaměstnavatel zaměstnanci pouze zúčtuje, ale už z důvodu nedostatku finančních prostředků, bohužel, nevyplatí. Tito propuštění zaměstnanci jsou na tom ještě hůře, protože – pokud nemají novou práci, pro úřad práce odstupné obdrželi a nemají proto nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti po celou dobu zákonného odstupného. Pak se není věru co divit, že takovíto lidé jsou otrávení a propadají depresi za to, jak s nimi jejich bývalý zaměstnavatel „zatočil“ a jak se stát o takovéto lidi nedokáže postarat. Nemají ani chuť shánět si nové zaměstnání, protože si připadají ukřivdění a s takovýmito pocity se těžko hledá nová práce.
Ale vraťme se k těm, kteří přišli o své pracovní místo a odstupné jim bylo vyplaceno. Pokud nemají novou práci, pak je řešením zaregistrovat se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Na podporu sice nebudou mít nárok, protože jim bylo vyplaceno odstupné, ale doporučujeme se na úřad práce nahlásit. Nemůže se tak totiž stát, že byste někdy v budoucnu mohli obdržet platební výměr od své zdravotní pojišťovny z důvodu neplacení zdravotního pojištění.

Pokud nejste osobou, za kterou je podle zákona o zdravotním pojištění, stát plátcem zdravotního pojištění (například pobíráte invalidní důchod, jste student, matka pobírající rodičovský příspěvek atp.), jste povinni si platit zdravotní pojištění. A to, pokud doba nezaměstnanosti trvá po celý měsíc. Na toto mnozí zapomínají a pak jsou nemile překvapeni, že jim vznikl dluh, a co víc, penále, které je mnohdy vyšší než samotný dluh. Ale registrací na úřadu práce, byť vám nevzniká nárok na podporu, se zařadíte do skupiny pojištěnců, za které platí zdravotní pojištění stát a nevzniká vám tak dluh na pojistném.

Kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Je spousta lidí, kteří toto úsloví s oblibou prohlašují, ale nedokážou se vžít do situace a psychiky lidí, kteří jsou v pokročilejším věku a nemají rádi změny. Umějí jen tu svou práci, kterou dělali dvacet let a najednou je zaměstnavatel propustil. Nezáleží na důvodu, respektive na tom, že například zrušil pracovní místo z důvodu reorganizace a nyní již – bývalému – zaměstnanci vyplatil odstupné.

Ne všichni mají takové „štěstí“. Občas se stává, že odstupné zaměstnavatel zaměstnanci pouze zúčtuje, ale už z důvodu nedostatku finančních prostředků, bohužel, nevyplatí. Tito propuštění zaměstnanci jsou na tom ještě hůře, protože – pokud nemají novou práci, pro úřad práce odstupné obdrželi a nemají proto nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti po celou dobu zákonného odstupného. Pak se není věru co divit, že takovíto lidé jsou otrávení a propadají depresi za to, jak s nimi jejich bývalý zaměstnavatel „zatočil“ a jak se stát o takovéto lidi nedokáže postarat. Nemají ani chuť shánět si nové zaměstnání, protože si připadají ukřivdění a s takovýmito pocity se těžko hledá nová práce.
Ale vraťme se k těm, kteří přišli o své pracovní místo a odstupné jim bylo vyplaceno. Pokud nemají novou práci, pak je řešením zaregistrovat se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Na podporu sice nebudou mít nárok, protože jim bylo vyplaceno odstupné, ale doporučujeme se na úřad práce nahlásit. Nemůže se tak totiž stát, že byste někdy v budoucnu mohli obdržet platební výměr od své zdravotní pojišťovny z důvodu neplacení zdravotního pojištění.

Pokud nejste osobou, za kterou je podle zákona o zdravotním pojištění, stát plátcem zdravotního pojištění (například pobíráte invalidní důchod, jste student, matka pobírající rodičovský příspěvek atp.), jste povinni si platit zdravotní pojištění. A to, pokud doba nezaměstnanosti trvá po celý měsíc. Na toto mnozí zapomínají a pak jsou nemile překvapeni, že jim vznikl dluh, a co víc, penále, které je mnohdy vyšší než samotný dluh. Ale registrací na úřadu práce, byť vám nevzniká nárok na podporu, se zařadíte do skupiny pojištěnců, za které platí zdravotní pojištění stát a nevzniká vám tak dluh na pojistném.

Kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Je spousta lidí, kteří toto úsloví s oblibou prohlašují, ale nedokážou se vžít do situace a psychiky lidí, kteří jsou v pokročilejším věku a nemají rádi změny. Umějí jen tu svou práci, kterou dělali dvacet let a najednou je zaměstnavatel propustil. Nezáleží na důvodu, respektive na tom, že například zrušil pracovní místo z důvodu reorganizace a nyní již – bývalému – zaměstnanci vyplatil odstupné.

Ne všichni mají takové „štěstí“. Občas se stává, že odstupné zaměstnavatel zaměstnanci pouze zúčtuje, ale už z důvodu nedostatku finančních prostředků, bohužel, nevyplatí. Tito propuštění zaměstnanci jsou na tom ještě hůře, protože – pokud nemají novou práci, pro úřad práce odstupné obdrželi a nemají proto nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti po celou dobu zákonného odstupného. Pak se není věru co divit, že takovíto lidé jsou otrávení a propadají depresi za to, jak s nimi jejich bývalý zaměstnavatel „zatočil“ a jak se stát o takovéto lidi nedokáže postarat. Nemají ani chuť shánět si nové zaměstnání, protože si připadají ukřivdění a s takovýmito pocity se těžko hledá nová práce.
Ale vraťme se k těm, kteří přišli o své pracovní místo a odstupné jim bylo vyplaceno. Pokud nemají novou práci, pak je řešením zaregistrovat se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Na podporu sice nebudou mít nárok, protože jim bylo vyplaceno odstupné, ale doporučujeme se na úřad práce nahlásit. Nemůže se tak totiž stát, že byste někdy v budoucnu mohli obdržet platební výměr od své zdravotní pojišťovny z důvodu neplacení zdravotního pojištění.

Pokud nejste osobou, za kterou je podle zákona o zdravotním pojištění, stát plátcem zdravotního pojištění (například pobíráte invalidní důchod, jste student, matka pobírající rodičovský příspěvek atp.), jste povinni si platit zdravotní pojištění. A to, pokud doba nezaměstnanosti trvá po celý měsíc. Na toto mnozí zapomínají a pak jsou nemile překvapeni, že jim vznikl dluh, a co víc, penále, které je mnohdy vyšší než samotný dluh. Ale registrací na úřadu práce, byť vám nevzniká nárok na podporu, se zařadíte do skupiny pojištěnců, za které platí zdravotní pojištění stát a nevzniká vám tak dluh na pojistném.

Každý se u nás živí tím, co umí. Totiž vlastně by tomu tak mělo být. A zatímco se do řad pouhých zaměstnanců může nejednou dostat i někdo, kdo to prováděné nebo možná také vůbec nic neumí, pak těmi, pro které bez výjimky platí, že dělají to, v čem jsou dobří, jsou soukromí podnikatelé. Čímž jim nenadbíhám, jenom konstatuji fakt.
Proč je tomu tak? Je to vlastně docela prosté. V soukromém podnikání nemá člověk nikdy nic jisté, a pokud by se do toho tedy pustil někdo, kdo to nezvládá, velice rychle by zkrachoval. A mezi skutečnými podnikateli jsou tak ti, kteří prokazatelně umí, kteří mají co nabídnout.

Ano, je tomu tak. Soukromé podnikání je nejistou branží, nikdo tu nemá žádnou záruku, že se mu vždy povede dobře, a proto se do toho pouštějí jenom ti, kdo jsou si jisti nebo aspoň věří tomu, že ve svém zvoleném oboru uspějí.
Zatímco tu ale příjmy jisté nejsou, mohou si být soukromníci jisti tím, že se jim tu za jejich snahu dostane i pozitiv, která zaměstnanci postrádají. Především je to skutečnost, že podnikatel pracuje (kromě povinných odvodů a výdajů) jenom sám na sebe a může s i tak vydělat třeba i takové peníze, o jakých se nikomu jinému nemůže ani zdát.

Kromě možných vysokých zisků pak je výsadou podnikatelů třeba i to, že mohou pracovat podle svého vlastního uvážení, že mohou dělat, co a jak chtějí, že mohou setrvávat u jednoho typu podnikání i přelétat z jedné činnosti ke druhé…
Prostě je podnikání něčím, co může i nemusí dělat člověku dobře, co může i nemusí být výhodné, co může skončit životem v bohatství i v bídě. Což podnikatel někdy může, ale někdy bohužel také nemusí být schopen ovlivnit.
Každopádně je ale dobře, že jsou mezi námi i lidé, kteří se tomuto věnují. Protože my starší ještě dobře pamatujeme, jak to u nás vypadalo, když byli podnikatelé zakázaní. A můžeme být rádi, že tito zaplnili díry na trhu.

Každý se u nás živí tím, co umí. Totiž vlastně by tomu tak mělo být. A zatímco se do řad pouhých zaměstnanců může nejednou dostat i někdo, kdo to prováděné nebo možná také vůbec nic neumí, pak těmi, pro které bez výjimky platí, že dělají to, v čem jsou dobří, jsou soukromí podnikatelé. Čímž jim nenadbíhám, jenom konstatuji fakt.
Proč je tomu tak? Je to vlastně docela prosté. V soukromém podnikání nemá člověk nikdy nic jisté, a pokud by se do toho tedy pustil někdo, kdo to nezvládá, velice rychle by zkrachoval. A mezi skutečnými podnikateli jsou tak ti, kteří prokazatelně umí, kteří mají co nabídnout.

Ano, je tomu tak. Soukromé podnikání je nejistou branží, nikdo tu nemá žádnou záruku, že se mu vždy povede dobře, a proto se do toho pouštějí jenom ti, kdo jsou si jisti nebo aspoň věří tomu, že ve svém zvoleném oboru uspějí.
Zatímco tu ale příjmy jisté nejsou, mohou si být soukromníci jisti tím, že se jim tu za jejich snahu dostane i pozitiv, která zaměstnanci postrádají. Především je to skutečnost, že podnikatel pracuje (kromě povinných odvodů a výdajů) jenom sám na sebe a může s i tak vydělat třeba i takové peníze, o jakých se nikomu jinému nemůže ani zdát.

Kromě možných vysokých zisků pak je výsadou podnikatelů třeba i to, že mohou pracovat podle svého vlastního uvážení, že mohou dělat, co a jak chtějí, že mohou setrvávat u jednoho typu podnikání i přelétat z jedné činnosti ke druhé…
Prostě je podnikání něčím, co může i nemusí dělat člověku dobře, co může i nemusí být výhodné, co může skončit životem v bohatství i v bídě. Což podnikatel někdy může, ale někdy bohužel také nemusí být schopen ovlivnit.
Každopádně je ale dobře, že jsou mezi námi i lidé, kteří se tomuto věnují. Protože my starší ještě dobře pamatujeme, jak to u nás vypadalo, když byli podnikatelé zakázaní. A můžeme být rádi, že tito zaplnili díry na trhu.

Každý se u nás živí tím, co umí. Totiž vlastně by tomu tak mělo být. A zatímco se do řad pouhých zaměstnanců může nejednou dostat i někdo, kdo to prováděné nebo možná také vůbec nic neumí, pak těmi, pro které bez výjimky platí, že dělají to, v čem jsou dobří, jsou soukromí podnikatelé. Čímž jim nenadbíhám, jenom konstatuji fakt.
Proč je tomu tak? Je to vlastně docela prosté. V soukromém podnikání nemá člověk nikdy nic jisté, a pokud by se do toho tedy pustil někdo, kdo to nezvládá, velice rychle by zkrachoval. A mezi skutečnými podnikateli jsou tak ti, kteří prokazatelně umí, kteří mají co nabídnout.

Ano, je tomu tak. Soukromé podnikání je nejistou branží, nikdo tu nemá žádnou záruku, že se mu vždy povede dobře, a proto se do toho pouštějí jenom ti, kdo jsou si jisti nebo aspoň věří tomu, že ve svém zvoleném oboru uspějí.
Zatímco tu ale příjmy jisté nejsou, mohou si být soukromníci jisti tím, že se jim tu za jejich snahu dostane i pozitiv, která zaměstnanci postrádají. Především je to skutečnost, že podnikatel pracuje (kromě povinných odvodů a výdajů) jenom sám na sebe a může s i tak vydělat třeba i takové peníze, o jakých se nikomu jinému nemůže ani zdát.

Kromě možných vysokých zisků pak je výsadou podnikatelů třeba i to, že mohou pracovat podle svého vlastního uvážení, že mohou dělat, co a jak chtějí, že mohou setrvávat u jednoho typu podnikání i přelétat z jedné činnosti ke druhé…
Prostě je podnikání něčím, co může i nemusí dělat člověku dobře, co může i nemusí být výhodné, co může skončit životem v bohatství i v bídě. Což podnikatel někdy může, ale někdy bohužel také nemusí být schopen ovlivnit.
Každopádně je ale dobře, že jsou mezi námi i lidé, kteří se tomuto věnují. Protože my starší ještě dobře pamatujeme, jak to u nás vypadalo, když byli podnikatelé zakázaní. A můžeme být rádi, že tito zaplnili díry na trhu.

Každý se u nás živí tím, co umí. Totiž vlastně by tomu tak mělo být. A zatímco se do řad pouhých zaměstnanců může nejednou dostat i někdo, kdo to prováděné nebo možná také vůbec nic neumí, pak těmi, pro které bez výjimky platí, že dělají to, v čem jsou dobří, jsou soukromí podnikatelé. Čímž jim nenadbíhám, jenom konstatuji fakt.
Proč je tomu tak? Je to vlastně docela prosté. V soukromém podnikání nemá člověk nikdy nic jisté, a pokud by se do toho tedy pustil někdo, kdo to nezvládá, velice rychle by zkrachoval. A mezi skutečnými podnikateli jsou tak ti, kteří prokazatelně umí, kteří mají co nabídnout.

Ano, je tomu tak. Soukromé podnikání je nejistou branží, nikdo tu nemá žádnou záruku, že se mu vždy povede dobře, a proto se do toho pouštějí jenom ti, kdo jsou si jisti nebo aspoň věří tomu, že ve svém zvoleném oboru uspějí.
Zatímco tu ale příjmy jisté nejsou, mohou si být soukromníci jisti tím, že se jim tu za jejich snahu dostane i pozitiv, která zaměstnanci postrádají. Především je to skutečnost, že podnikatel pracuje (kromě povinných odvodů a výdajů) jenom sám na sebe a může s i tak vydělat třeba i takové peníze, o jakých se nikomu jinému nemůže ani zdát.

Kromě možných vysokých zisků pak je výsadou podnikatelů třeba i to, že mohou pracovat podle svého vlastního uvážení, že mohou dělat, co a jak chtějí, že mohou setrvávat u jednoho typu podnikání i přelétat z jedné činnosti ke druhé…
Prostě je podnikání něčím, co může i nemusí dělat člověku dobře, co může i nemusí být výhodné, co může skončit životem v bohatství i v bídě. Což podnikatel někdy může, ale někdy bohužel také nemusí být schopen ovlivnit.
Každopádně je ale dobře, že jsou mezi námi i lidé, kteří se tomuto věnují. Protože my starší ještě dobře pamatujeme, jak to u nás vypadalo, když byli podnikatelé zakázaní. A můžeme být rádi, že tito zaplnili díry na trhu.

Každý se u nás živí tím, co umí. Totiž vlastně by tomu tak mělo být. A zatímco se do řad pouhých zaměstnanců může nejednou dostat i někdo, kdo to prováděné nebo možná také vůbec nic neumí, pak těmi, pro které bez výjimky platí, že dělají to, v čem jsou dobří, jsou soukromí podnikatelé. Čímž jim nenadbíhám, jenom konstatuji fakt.
Proč je tomu tak? Je to vlastně docela prosté. V soukromém podnikání nemá člověk nikdy nic jisté, a pokud by se do toho tedy pustil někdo, kdo to nezvládá, velice rychle by zkrachoval. A mezi skutečnými podnikateli jsou tak ti, kteří prokazatelně umí, kteří mají co nabídnout.

Ano, je tomu tak. Soukromé podnikání je nejistou branží, nikdo tu nemá žádnou záruku, že se mu vždy povede dobře, a proto se do toho pouštějí jenom ti, kdo jsou si jisti nebo aspoň věří tomu, že ve svém zvoleném oboru uspějí.
Zatímco tu ale příjmy jisté nejsou, mohou si být soukromníci jisti tím, že se jim tu za jejich snahu dostane i pozitiv, která zaměstnanci postrádají. Především je to skutečnost, že podnikatel pracuje (kromě povinných odvodů a výdajů) jenom sám na sebe a může s i tak vydělat třeba i takové peníze, o jakých se nikomu jinému nemůže ani zdát.

Kromě možných vysokých zisků pak je výsadou podnikatelů třeba i to, že mohou pracovat podle svého vlastního uvážení, že mohou dělat, co a jak chtějí, že mohou setrvávat u jednoho typu podnikání i přelétat z jedné činnosti ke druhé…
Prostě je podnikání něčím, co může i nemusí dělat člověku dobře, co může i nemusí být výhodné, co může skončit životem v bohatství i v bídě. Což podnikatel někdy může, ale někdy bohužel také nemusí být schopen ovlivnit.
Každopádně je ale dobře, že jsou mezi námi i lidé, kteří se tomuto věnují. Protože my starší ještě dobře pamatujeme, jak to u nás vypadalo, když byli podnikatelé zakázaní. A můžeme být rádi, že tito zaplnili díry na trhu.