
Takoví lidé se pak obvykle pouštějí do soukromého podnikání. Vyberou si obor, kterému by se rádi věnovali, promyslí si, jak by to mělo vypadat a zda k tomu vlastně mají potřebné předpoklady, a když jde všechno tak, jak by to jít mělo, založí si svou vlastní firmu a pustí se do práce v předtuše toho, že se splní jejich očekávání.
Jenže očekávání se nejednou nesplní. Protože v podnikání není vše jednou provždy pevně dané, tady nejsou žádné stoprocentní jistoty, a garance úspěchu tu není nikdy. Což může znamenat i to, že někteří z podnikatelů nakonec skončí, praští s tím, a to pokud možno dříve, než se kvůli podobnému podnikání zadluží natolik enormně, že je to stáhne ke dnu s sebou.
Ale když se v podnikání daří, není mezi výdělečnými činnostmi nad toto. Pak si totiž může onen podnikatel chodit do práce klidně i tak, jak se mu to zlíbí, může si brát z podnikové kasy tolik, kolik se mu jenom chce a kolik zde nalezne, zkrátka je svým vlastním pánem.

A kdo by nechtěl být šéfem sám sobě, že? Kdo by se rád smiřoval s tím, že je tím dole, respektive tím černým vzadu, když může mít i na víc?
Jenže soukromý byznys neznamená jen velké peníze a svobodu. Je to i zodpovědnost. A to zodpovědnost za sebe sama. Soukromému podnikateli v tísni totiž nikdo nic nedá, nikdo mu nepomůže a tento to musí zvládnout sám a vlastními silami. Což je také důvod, proč se tolik našinců do soukromého podnikání nepustilo a ani nikdy nepustí. On je totiž pro mnohé z nás přece jenom příjemnější onen ‚smrádek, ale teplíčko‘.