S podnikáním je to různé

Na to, že existuje soukromé podnikání, už jsme si zvykli. Zvykli jsme si na to, že už takový byznys zasahuje snad do všech oblastí našeho života a že se mu může věnovat skutečně kdekdo. A na rozdíl od rovnostářské minulosti jsme se vesměs vyrovnali i se skutečností, že se prostě nejednou vede soukromým podnikatelům lépe než řadovým zaměstnancům, odkázaným na mzdu od jejich chlebodárců.
A zatímco jsme podnikatelům jejich neomezené příjmy po devětaosmdesátém roce záviděli a dodnes nejednou závidíme, už jsme si přinejmenším počali uvědomovat i to, že se soukromníkům takto skvěle nevede proto, že jsou nějak privilegovaní, ale výhradně proto, že si své peníze musí zasloužit. A zasluhují si je.

A stejně tak jsme už pochopili i to, že se podnikatelům nevede dobře vždy, že může být takové podnikání i skomírající, ba i krachující. A to pak vlastně není soukromníkovi vůbec co závidět, protože je tento uvržen do tu větší a tu menší nouze či přímo bídy, z níž se nejednou jenom těžko hledá možnost úniku.
Podnikatelé si tedy rozhodují víceméně sami o sobě, a následně za svá rozhodnutí nesou i patřičné důsledky. Ať už pozitivní, nebo negativní. Nejsou normálními zaměstnanci, kteří pobírají stabilně dohodnutý plat, nejsou pracovníky, kteří se mohou kdykoliv sebrat a odejít z práce za něčím výhodnějším. Tak to prostě v podnikání nechodí. Podnikání se je třeba věnovat naplno a doufat, že se to bude vyplácet, že se tím člověk uživí. Protože co by bylo, kdyby se tím neuživil?

Pak by bylo vážně zle. Protože soukromníka nebude stát ani nikdo jiný dotovat. Ten je výlučně sám svého štěstí strůjcem. A nikdy tomu nebude jinak.
A tak se soukromníci musí starat, aby měli vždy co nabídnout, aby byla po jejich nabídkách poptávka, a to dostatečně výnosná. Protože jen pak může podnikání vzkvétat a soukromník docela normálně žít.